10. kapitola - Kráturův příběh

17. prosince 2016 v 10:00 | Lina |  Harry Potter
Obláček prachu vyletěl z povlečení ve chvíli, kdy si Hermiona sedla, aby si výstřižky přečetla. Harry si mezitím všiml jiné fotografie: Bradavický famfrpálový tým se usmíval a mával ven z rámečku. Když se podíval zblízka, uviděl hady, svíjející se jim na hrudi - Zmijozel. Regulus šel snadno poznat - chlapec sedící uprostřed první řady. Měl stejně tmavé vlasy a namyšlený pohled, jako jeho bratr, ale byl o něco menší, hubenější a ne tak pohledný.


"Hrál chytače," řekl Harry.

"Co?" zeptala se Hermiona netečně. Byla stále zaměstnaná pročítáním novinových článků.
"Sedí uprostřed první řady. Tam vždycky sedí chytač...na tom nezáleží..." zkrátil to Harry, když zjistil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a hledal něco pod skříní. Harry se rozhlédl po místnosti, jestli neuvidí nějaká zajímavá místa a zamířil ke stolu. Zjistil, že i tady už byl někdo před ním. Obsah zásuvky byl celý přehrabaný, prach rozvířený, ale nebylo tam nic cenného - staré dikobrazí ostny, poznámkové bloky, které nesly známky drsného zacházení a nedávno rozbitá lahvička od inkoustu, jejíž obsah se rozlil po celém zbytku zásuvky.

"Existuje snazší cesta," řekla Hermiona, když uviděla Harryho, jak si utírá prsty zamazané od inkoustu do kalhot. Zvedla svou hůlku a řekla: "Accio medailon!"
Nic se nestalo. Rona, který prohledával záhyby zaprášených závěsů to trochu rozhodilo.
"Tak co teď? Není tady..."
"Ještě pořád tu může být, ale pod nějakou ochrannou kletbou," řekla Hermiona. "Pod kletbou, která ho má ochránit před přivolávacím kouzlem, víš."
"Tak jako dal Voldemort medailon do kamenné misky v jeskyni." dodal Harry a vzpomněl si, jak nebyl schopen přivolat falešný viteál přes jezero.
"Jak ho teda najdem?" zeptal se Ron.
"Musíme to udělat ručně."

"Dobrej nápad," řekl Ron, obrátil oči v sloup a pokračoval v prohlídce závěsů.
Prošli snad každý centimetr místnosti, ale po hodině museli přiznat, že medailon tam prostě není.
Slunce teď už vyšlo na oblohu a jeho světlo na ně dopadalo i přes špinavá, zaprášená okna.

"Mohl by být i jinde v domě," řekla Hermiona zamyšleným tónem, když se vraceli po schodech dolů. Tak, jako vypadali Harry s Ronem sklíčeně, ona byla ještě víc odhodlaná medailon najít. " Ať už se rozhodl ho zničit nebo ne, určitě by ho chtěl schovat před Voldemortem, ne? Pamatujete si všechny ty odporné věci, kterými jsme museli projít, když jsme tu byli posledně? Hodiny, které po všech střílely šipky, staré šaty, které se pokusily uškrtit Rona. Regulus mohl uložit medailonek na nějaké takové místo, aby ho ochránil, i když jsme ho před tím..."Harry s Ronem se na ní podívali. Stála s jednou nohou ve vzduchu s pohledem, jako by právě prošla zapomínacím kouzlem - její oči byli naprosto prázdné.
"...v ten správný čas," dokončila šeptem.
"Něco se stalo?" zeptal se Ron.
"Byl tam medailonek."
"Cože?" vykřikly Harry a Ron společně.
"Ve skříni v přijímacím pokoji. Nikdo ho nemohl otevřít. A my...my..."

Harrymu spadl velký těžký kámen do žaludku. Vzpomněl si. Posílali si tu věc kolem dokola a všichni se snažili jí otevřít. Nakonec jí hodili do pytle odpadu spolu s pytlíčkem stmívacího prášku a hudební skříňkou, která všechny uspávala..."


"Krátura si spoustu věcí odnesl zpátky," řekl Harry. Byla to jediná naděje, poslední, v co mohli doufat a on se na ní chtěl upnout na tak dlouho, dokud ne
bude jasné, že je úplně marná. "Měl celou hromadu věcí v jeho přístěnku v kuchyni, rychle!"
Seběhli dolů, schody při tom brali po dvou a udělali u toho takový hluk, že vzbudili portrét Siriusovi matky, když probíhali kolem.

"Zmetci, krvezrádci, špíno!" řvala za nimi, když utíkali do kuchyně a zabouchli za sebou dveře. Harry přeskočil celou místnost, smykem zastavil u dvířek do Kráturova přístěnku a trhnutím je otevřel. Na zemi byla hromada špinavých starých hadrů, na kterých Krátura kdysi spal, ale už se neblýskaly tretkami, které Krátura ukradl. Jediná věc, která tu zbyla, bylo staré vydání Nature's Nobility: Kouzelnický rodokmen. Nevěříce svým očím, popadl Harry přikrývky a zatřásl s nimi. Vypadla z nich mrtvá myš a odkutálela se po podlaze. Ron zavzdychal a prudce dosednul na židly. Hermiona pouze zavřela oči.

"Ještě není po všem!" řekl Harry a zavolal: "Kráturo!"

Ozvalo se hlasité lupnutí a domácí skřítek, kterého Harry zdědil po Siriusovi, se zjevil před studeným a prázdným ohništěm. Hubený, po pás vysoký, s kůží, která na něm visela v záhybech, šedé vlasy splývající po jeho netopýřích uších. Pořád ještě na sobě nosil špinavý kus hadru, ve kterém ho tu poprvé potkali a díval se stejným opovržlivým pohledem, na kterém nic nezměnila ani změna majitele.

"Můj pane," zaskřehotal Krátura svým žabým hlasem, a poklonil se ke kolenům, "zpátky v domě mé paní s krvezrádcem Weasleyem a mudlovskou šmejdkou..."
"Zakázal jsem ti komukoliv říkat krvezrádce a mudlovský šmejd," zařval na něj Harry. Krátura byl pro něj s jeho rypákovitým nosem a krví podlitýma očima naprosto odpuzující zjev, tím spíš, že zradil Siriuse Voldemortovi.

"Chci se tě na něco zeptat," řekl Harry s rychle bušícím srdcem shlížejíc dolů na skřeta, "a chci, abys odpověděl po pravdě. Rozumíš?"

"Ano, pane," řekl Krátura a znovu se uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty neslyšně pohybují a odříkávají nadávky, které měl teď zakázány vyřknout nahlas.

"Před dvěma lety," řekl Harry a srdce mu tlouklo o žebra jako splašené, "byl v přijímací místnosti nahoře velký zlatý medailon. My jsme ho vyhodili. Ukradl jsi ho zpátky?"

Chvíli bylo ticho a Krátura se napřímil, aby viděl Harrymu přímo do obličeje. Potom řekl: "Ano."
"Kde je teď?" zeptal se Harry vítezoslavně a Ron s Hermionou vypadali mnohem veseleji, než před chvílí.

Krátura zavřel oči, jakoby nechtěl vidět jejich reakci na svá další slova:

"Pryč."
"Pryč?" zopakoval Harry, už zcela bez náznaku radosti v hlase. "Co tím myslíš, že je pryč?"
Skřet se třásl. Houpal se.
"Kráturo," řekl Harry plamenně, "nařizuji ti,..."

"Mundungus Fletcher," zaskřehotal skřet, oči stále pevně zavřené. "Mundungus Fletcher ho ukradl. Obrazy paní Belly a paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, kobereček s rodinným erbem, a...a.."

Krátura lapal po dechu, jeho nahá hruď se rychle zvedala, potom se jeho oči otevřely a vydal ze sebe výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách.

"...a ten medailon, medailon pana Reguluse. Krátura je špatný. Krátura nazvládl svůj úkol!"
Harry instinktivně zareagoval. Když Krátura udělal výpad směrem k pohrabáči stojcímu na krbovém roštu, sám se vrhnul proti skřetovi a zachytil ho. Hermionin výkřik se smísil s Kráturovým, ale Harry zařval hlasitěji, než oba dva dohromady: "Kráturo, nařizuju ti, abys zůstal v klidu stát!"

Cítil, že se skřet zastavil a pustil ho. Krátura spadl naplocho na kamennou podlahu se slzami řinoucími se z jeho vypouklých očí.
"Harry, zvedni ho!" šeptala Hermiona.

"Takže se může mlátit pohrabáčem po hlavě?" odfrknul na to Harry a klečel vedle skřeta. "Nemyslím si, že bys udělal něco špatně. Kráturo, já chci pravdu: Jak víš, že Mundungus ukradl ten medailon?"

"Krátura ho viděl!" oddechoval skřítek a slzy mu stékaly po tvářích do pusy plné zkažených zubů. "Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku s náručí plnou Kráturových pokladů. Krátura říkal tomu slizkému zloději, aby toho nechal, ale Mundungus Flatcher se smál a utekl..."

"Mluvil jsi o tom medailonu jako o medailonu pana Reguluse," řekl Harry "Proč? Odkud pochází? Co s ním Regulus udělal? Kráturo, sedni si a řekni mi všechno, co víš o tom medailonu a o tom co s ním dělal Regulus!"
Skřet se posadil, schoulil se do klubíčka, schoval svou vlhkou tvář mezi kolena a začal se houpat zepředu dozadu. Když mluvil, jeho hlas zněl v prázdné tiché kuchyni zastřeně, ale srozumitelně.

"Pan Sirius utekl pryč, dobře, že jsme se ho zbavili, protože to byl špatný chlapec a zlomil mé paní srdce svými špatnými nápady. Ale pan Regulus byl dobrý. On věděl, co je správné pro nositele čisté krve se jménem Black. Célé roky mluvil o Pánovi zla, který chtěl zbavit kouzelníky mudlů a mudlovských šmejdů...a když mu bylo šestnáct, přidal se pan Regulus k Pánovi zla. Tak hrdý, tak hrdý a tak šťastný, že mu můžu sloužit...
A jednoho dne, rok po tom, co se k němu přidal, přišel pan Regulus dolů do kuchyně navštívit Kráturu. Pan Regulus měl Kráturu vždycky rád. A pan Regulus řekl...řekl..."

Starý skřítek se začal houpat ještě rychleji, než před tím.
"...řekl, že Temný pán potřebuje skřítka."

"Voldemort potřeboval skřítka?" opakoval Harry, dívaje se na Harryho s Hermionou, kteří byli stejně překvapení, jako on sám.
"Ó, ano pane," mumlal Krátura. "A pan Regulus mu nabídl Kráturu. Bude to pocta, říkal mi pan Regulus, pocta pro něj a pro Kráturu, který musí udělat všechno, ale úplně všechno, co mu Pán zla nařídí...a potom...p-přijít domů."

Krátura se houpal rychleji a rychleji a jeho dech těžknul.
"A tak Krátura šel k Pánovi zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal ho s sebou k puklině u moře, za kterou byla velká jeskyně a v ní velké černé jezero..."
Harrymu se zježily vlasy na zátylku. Kráturův kvákavý hlas k němu přicházel jakoby z dálky přes těžkou černou hladinu. Viděl, co se stalo, jako by to byla současnost.
"...byla tam loď..."

Samozřejmě, že tam byla loď. Harry jí viděl - svítivě zelenou a maličkou, právě tak velkou, aby uvezla jednoho čaroděje a jednu oběť přímo na ostrov uprostřed. Tak tedy testoval Voldemort svou ochranu viteálů - pomocí vypůjčeného stvoření, domácího skřítka...

"Na ostrově byla mísa plná nápoje. Pán zla nakázal Kráturovi, aby jí vypil..."
Skřítek se třásl od hlavy k patě.

"Krátura to udělal a jak pil, viděl hrozné věci...Krátura uvnitř hořel...Krátura křičel a chtěl, aby ho pan Regulus zachránil, volal paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál...Nakázal Kráturovi vypít celý nápoj a do prázdné misky vhodil medailon...a znovu jí naplnil...A temný pán odjel pryč a nechal Kráturu na ostrově..."

Harry si přesně dokázal představit, jak se to stalo. Viděl Voldemortovu hadí tvář, jak mizí v temnotě, jeho červené oči upnuté s potěšením na třesoucího se skřítka, jehož smrt nastane do několika minut, až propadne té sžírající žízni, kterou nápoj své oběti způsobí...Ale tady Harryho představivost končila, protože nedokázal pochopit, jak Krátura unikl.

"Krátura potřeboval vodu, doplazil se na břeh ostrova a napil se z temného jezera...a ruce, mrtvé ruce se vynořily z vody a vtáhly Kráturu pod hladinu..."
"Jak ses odtamtud dostal?" zeptal se Harry a ani ho nepřekvapilo, že šeptá.

Krátura zvednul svou ošklivou hlavu a podíval se na Harryho svýma velkýma, krví podlitýma očima.
"Pan Regulus nakázal Kráturovi, aby se vrátil," řekl.
"Já vím, ale jak jsi utekl neživým?"
Krátura vypadal, že nechápe.

"Pan Regulus nakázal Kráturovi, aby se vrátil," zopakoval.
"Já vím, ale..."
"No, to je jasný, ne Harry?" řekl Ron. "Přemístil se!"
"Ale...uvnitř jeskyně se nemůžeš přemístit," řekl Harry, "jinak by Brumbál..."

"Kouzla skřítků nejsou jako kouzla čarodějů, ne?" řekl Ron, "Myslím,...můžou se přemísťovat i v Bradavicích, i když my nemůžeme."

Chvíli bylo ticho, než si to Harry uvědomil. Jak by mohl Voldemort udělat takovou chybu? Ale když tak o tom přemýšlel, Hermiona promluvila a její hlas byl ledově chladný.

"Samozřejmě, Voldemort považoval domácí skřítky za něco hluboko pod jeho úroveň...Nikdy by se nezabýval tím, že i oni mohou kouzlit, že?"
"Nejvyšším zákonem domácího skřítka je pánův rozkaz," odříkal Krátura. "Krátura se měl vrátit domů, tak se vrátil..."
"Takže potom jsi udělal přesně to, co jsi udělat měl, ne?" řekla Hermiona mile. "Neporušil jsi rozkaz!"
Krátura zavrtěl hlavou a houpal se ještě víc, než před chvílí.

"Tak co se stalo, když ses vrátil zpátky?" zeptal se Harry. "Co ti řekl Regulus potom, cos mu vylíčil co se stalo?"

"Pan Regulus byl velmi ustaraný, velmi ustaraný," zakvákal Krátura. "Pan Regulus řekl Kráturovi, aby se schoval a neopouštěl dům. A potom,...to bylo o něco později...Pan Regulus přišel jednou v noci navštívit Kráturu v jeho přístěnku a Pan Regulus byl zvláštní, ne tak jako byl obvykle, když něco vyrušilo jeho myšlenky, to může Krátura říct...a nakázal Kráturovi, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam šel Krátura s Pánem zla..."

A tak vyrazili. Harry si je uměl představit naprosto zřetelně, vystrašeného starého skřítka a hubeného, temného čaroděje, který je tak podobný Siriusovi...Krátura věděl, jak otevřít zamaskovaný vchod do podzemní jeskyně, věděl, jak přivolat maličkou loďku. Tentokrát to byl jeho milovaný Regulus, kdo s ním jel na ostrov s miskou jedu...

Dalšího rána se Harrry probudil brzy, zachumlaný do spacáku na podlaze. Proužek oblohy prosvítal v mezeře mezi těžkými závěsy. Byla studená na pomezí mezi nocí a časným ránem, tmavě modrá jako inkoust. Bylo naprosté ticho, kromě slabého, pomalého oddechování Rona a Hermiony. Harry přelétl pohledem temné stíny, které se vytvořily na podlaze po jeho boku. Ron ve spánku vypadal skoro až udatně, což dotvrzovala Hermiona, která spala na polštáři, který si vzala z pohovky a její silueta tu Ronovu převyšovala. Její ruka byla stočená na podlaze s prsty jen několik centimetrů od Ronových. Harryho napadlo, že se asi drželi za ruce, když usínali. Ta myšlenka ho naplnila pocitem zvláštní osamělosti.


Podíval se na potemnělý pavučinami pokrytý strop. Ještě před méně, než 24 hodinami stál na sluncem zalité zahradě v Doupěti a čekal na svatební hosty. Připadalo mu, jako by od té doby uběhla celá věčnost. Co bude dál? Ležel na podlaze a myslel na viteály, na skličující, obtížný úkol, který mu tu zanechal...Brumbál...

Žal, který ho ovládal od chvíle, kdy Brumbál zemřel, byl teď jiný. Obvinění, která si vyslechnul od Muriel na svatbě se uhnízdili v jeho hlavě jako nemoc, která se teď snažila nakazit všechny jeho vzpomínky na čaroděje, kterého si tak idealizoval. Skutečně mohl Brumbál něco takového dopustit? Mohl být jako Dudley a netečně přihlížet takové hrubosti dokud se nezačala jeho samotného bezprostředně týkat? Skutečně se otočil zády k týrání a věznění své vlastní sestry?

Harry přemýšlel o Godrikově dole, o hrobech, o kterých mu Brumbál nikdy neřekl a o těch zvláštních předmětech, které jim Brumbál bez vysvětlení zanechal ve své poslední vůli. Ze tmy ho zaléval vztek. Proč mu to Brumbál neřekl? Proč mu to nevysvětlil? Doopravdy se Brumbál o Harryho staral nebo byl Harry jen nějakým nástrojem, kterému ale nikdy nevěřil a nespoléhal na něj?

Harry už dál nemohl jen tak ležet s hořkými vzpomínkami na společnost. Musel něco dělat, aby se rozptýlil. Vylezl ze spacáku, vzal si svou hůlku a tiše vyrazil ven z pokoje. Na odpočívadle zašeptal: "Lumos" a ve světle, které vydávala jeho hůlka, začal stoupat po schodech nahoru.

Na druhém odpočívadle byla ložnice, ve které on a Ron spali, když tu byli minule. Vešel dovnitř. Dveře šatníku zůstali otevřené a noční prádlo bylo rozházené po posteli. Harry si vzpomněl na převrženou trolí nohu dole v hale. Někdo prohledával dům ještě potom, když odtud řád odešel.
Snape? Nebo možná Mundungus, který odsud ukradl už hodně věcí před i po Siriusově smrti. Harryho pohled doputoval až k obrazu, na kterém byl občas portrét Phinease Nigelluse Blacka, Siriusova pra-pra-dědečka, ale tentokrát byl prázdný, až na špinavý pruh pozadí. Phineas Nigellus očividně trávil noc ve svém portrétu v ředitelově pracovně v Bradavicích.

Harry pokračoval po schodech nahoru až na nejvyšší odpočívadlo, kde už zbývaly pouze dvoje dveře. Na prvních, přímo proti němu byl navrtaný štítek "Sirius." Harry ještě nikdy v ložnici svého kmotra nebyl. Otevřel dveře, držíc při tom hůlku co nejvýš to šlo, aby viděl tak daleko, jak jen to bude možné. Místnost byla prostorná a kdysi musela být i docela hezká. Stála tu velká postel s vyřezávaným dřevěným čelem, ve zdi bylo vysoké okno orámované dlouhými sametovými závěsy a ze stropu visel lustr obalený prachem se svíčkami stále ještě zasunutými na svých místech, ze kterých jako rampouchy visely prameny ztuhlého vosku. Souvislá vrstva prachu pokrývala obrazy na stěnách i celou postel a mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní byla natažena obrovská pavučina. Když Harry postoupil dál do místnosti, vyrušil malou myš.

Ještě jako mladý polepil Sirius stěny tolika obrázky a plakáty, že už bylo vidět jen velice málo ze stříbrošedého potažení stěn. Harry mohl jenom předpokládat, že Siriusovi rodiče nebyli schopní zrušit kouzlo trvalého ulpění, které drželo plakáty na zdi, protože bylo jasné, že vkus svého prvorozeného syna nesdíleli. Sirius se asi hodně snažil, aby co nejvíc znechutil své vlastní rodiče. Bylo tu několik velkých šarlatovo-zlatých praporů Nebelvíru, jenom proto, aby se co nejvíc odlišil od zbytku rodiny, která byla celá ve Zmijozelu.
Také na stěnách viselo několik fotek mudlovských motorek a dokonce (Harry obdivoval Siriusovu odvahu) několik fotek mudlovských děvčat v bikinách. Harry určitě věděl, že to jsou mudlové, protože jejich obrázky byli poněkud statické - jejich úsměvy a namalované oči byly na obrázcích jako zamrzlé. Jako kontrast k tomu všemu tu visela na zdi pouze jediná kouzelnická fotografie, což byl obraz čtyř bradavických studentů stojících ruku v ruce vedle sebe a smějících se do foťáku.

Se záchvěvem štěstí Harry poznal svého otce. Jeho nepoddajné černé vlasy mu stály úplně stejně jako Harrymu a stejně jako on nosil brýle. Vedle něho byl Sirius, docela hezký; jeho lehce nabubřelou tvář, o tolik mladší a šťastnější, než byla teď ta Harryho, nikdy neviděl naživo. Po Siriusově pravici stál Pettigrew, víc než o hlavu menší, buclatý s prázdnýma očima, plný štěstí, z přítomnosti v tomhle nejúžasnějším gangu s těmi největšími rebely, jako byli James a Sirius. Po Jamesově levici stál Lupin, trochu ošumnělý, ale se stejným výrazem štěstí pramenícím z toho, že někam patří a nalezl sám sebe...nebo to bylo prostě jenom proto, že Harry věděl, co se dělo dál? Pokusil se sundat obrázek ze zdi - byl teď vlastně jeho - Sirius mu nechal celý dům - ale ani se nepohnul. Sirius nedal svým rodičům žádnou šanci, aby mohli sundat jeho výzdobu.

Harry se rozhlédl po podlaze. Obloha venku už se začínala rozjasňovat. Paprsek světla ukázal na podlaze kusy papíru, knihy a menší předměty rozházené po koberci. Siriusův pokoj byl očividně také prohledán, i když jeho obsah se zdál z většiny, pokud ne úplně, bezcenný. Několik knih bylo tak hrubě pohozeno, že pár jejich stránek leželo vytržených na podlaze.

Harry se sehnul, několik papírů sebral a prohlédl je. V jednom z nich poznal součást starého vydání Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové, další náležel k manuálu na opravu motorky. Třetí byl rukou psaný a zmuchlaný. Vyhladil ho a četl:

"Drahý Tichošlápku,
Mnohokrát ti děkuji za dárek k Harryho narozeninám! Hned si ho oblíbil. Je mu rok, a už pošilhává po koštěti a vypadá tak šťastně. Přikládám i obrázek, tak se můžeš sám podívat. On sice může vyletět maximálně 2 stopy vysoko, ale už skoro zabil kočku a rozbil vázu, kterou mi poslala k Vánocům Petunie (té ale není žádná škoda). James samozřejmě myslí, že je to děsná sranda a říkal, že z něj jednou bude velký hráč Famrfpálu, ale museli jsme sklidit všechny ozdoby a nemůžeme z něj ani minutu spustit oči, když si s ním jde hrát.

Oslava byla velice klidná - jenom my a stará Bathilda, která na nás vždycky byla moc milá a je zblázněná do Harryho. Je nám tak líto, že jsi nemohl přijít, ale Řád má přednost a Harry stejně ještě není tak starý, aby věděl, že vůbec má narozeniny! James je dost otrávený, že tu musí tvrdnout - snaží se to nedávat najevo, ale stejně to vím. Navíc Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť, takže nemá šanci jít ani na malinkou vycházku. Kdybys nás mohl navštívit, určitě by mu to zvedlo náladu. Červíček tu byl minulý víkend. Vypadal trochu smutně, ale to bylo asi tou událostí s McKinonovýma. Já jsem brečela celý večer, když jsem se o tom doslechla.
Bathilda nám celé dny vypráví ty nejzajímavější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, jestli by byl rád, kdyby se o tom dozvěděl! Nevím, jak moc tomu mám věřit, protože se mi zdá nemožné, že by Brumbál


Harrymu z toho běhal mráz po zádech. Chvíli nehybně stál, ten podivuhodný kus papíru svíral v třesoucích se prstech, zatímco v jeho žilách se jako nějaké malé erupce šířily směsi radosti a smutku zároveň. Dokymácel se až na postel a sedl si.

Znovu si přečetl celý dopis, ale už z něho nedokázal vyčíst jakýkoliv další smysl, než ten, který pochopil napoprvé a tak jen dál zíral na ten rukou psaný text. Všiml si, že "k" píše úplně stejně, jako ho psal on sám. Ještě znovu prošel celý dopis, aby našel každé z nich a každé ucítil, jako malou vlnu štěstí, která se mu rozlévala všude po těle. Ten dopis byl neuvěřitelný poklad, důkaz, že Lily Potterová doopravdy žila a její vřelá ruka svými pohyby po kusu pergamenu nanášela inkoustem psaná slova o něm, o Harrym, o svém synovi.

Netrpělivě si otřel vlhké oči, znovu si přečetl celý dopis, tentokrát se ale soustředil na jeho obsah. Bylo to jako naslouchat hlasu, který si napůl pamatoval.
Měli kočku...možná zahynula stejně jako rodiče v Godrikově dole...nebo utekla, když už nebyl nikdo, kdo by jí krmil...Sirius mu koupil jeho první koště..Jeho rodiče se znali s Bathildou Bagshotovou. Představil je Brumbál? "Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť..." Bylo v tom něco srandovního...

Harry se na chvíli zastavil uvažujíc o matčiných slovech. Proč vzal Brumbál Jamesovi neviditelný plášť? Harry si dobře pamatoval na to, jak mu ředitel kdysi řekl: "Nepotřebuji plášť, abych mohl být neviditelný." Možná ho potřeboval nějaký jiný člen řádu a Brumbál jen zorganizoval jeho přesun? Harry pokračoval...

"Byl tu Červíček..." Pettigrew, zrádce, vypadal smutně? Bál se, že vidí Jamese a Lily naposledy v životě?

A na konec znovu Bathilda, která vyprávěla neuvěřitelné historky o Brumbálovi. "Zdá se nemožné, že by Brumbál..."

Že by Brumbál co? Ale byla spousta věcí, které zněly ve spojení s Brumbálem neuvěřitelně. Třeba, že jednou dostal špatné známky z testu z přeměňování...
Harry se podíval ke svým nohám a prohlížel podlahu. Možná tu zbytek dopisu někde je. Dychtivě kolem sebe rozhazoval papíry, otvíral knihy, vytahoval zásuvky a stojíc na židli ohmatával vršek skříně a naopak se plazil pod postelí a pod křeslem.

Konečně, když ležel tváří k zemi na podlaze, uviděl něco, co vypadalo jako roztrhaný kus papíru pod truhlou plnou brků. Když ho vytáhl ven, ukázalo se, že je to větší kus fotografie, kterou Lily zmiňovala ve svém dopisu. Tmavovlasé miminko se dívalo směrem ven z fotky na maličkaté koště a pár nohou, které pravděpodobně patřily Jamesovi. Harry si zastrčil fotku do kapsy i s Lilyiným dopisem a pokračoval v hledání druhé části.

Po další čtvrthodině se musel smířit s tím, že zbytek dopisu je prostě pryč. Je možné, že se za těch 16 let od doby, kdy byl napsán prostě ztratil nebo ho vzal ten, ať už to byl kdokoliv, kdo prohledával pokoj? Harry si znovu přečetl první část, tentokrát proto, aby našel nějaké náznaky, proč by mohla být druhá část pro někoho cenná. Jeho dětské koště mohlo být pro Smrtijedy zajímavé jen dost ztěží. Jediná potencionálně užitečná věc, kterou tu Harry spatřoval, byly případné informace o Brumbálovi. "...zdá se nemožné, že by Brumbál..." co?

"Harry? Harry? Harry!"
"Jsem tady!" zavolal. "Co se stalo?"
Bylo slyšet zvuk kroků za dveřmi a Hermiona vrazila dovnitř.

"Probudili jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!" řekla bez dechu. Otočila se a přes rameno zavolala: "Rone! Našla jsem ho!"
Ronův otrávený hlas se ozvěnou odrážel o několik poschodí níž.
"Fajn! Vzkaž mu ode mě, že je magor."

"Harry nezmizel, jenom jsme se zbytečně vystrašili! Proč vlastně nejdeš nahoru?" Pozorně se rozhlédla po celé vypleněné místnosti. "Cos tady dělal?"

"Koukni, co jsem našel."
Vyndal z kapsy matčin dopis. Hermiona si ho vzala a zatímco jí Harry pozoroval, pozorně si ho přečetla. Když se dostala na konec stránky podívala se na něj.

"Ah, Harry..."

"A ještě tohle." Vyndal fotku a Hermiona se usmála, když viděla dítě, jak zírá tam a zpátky na dětské koště.
"Hledal jsem i zbytek, ale není tady."
Hermiona se rozhlédla kolem.

"To ty jsi udělal všechen ten nepořádek nebo už tu byl, když jsi přišel?"
"Někdo už tu byl přede mnou," řekl Harry.
"Myslela jsem si to. Všechny místnosti, které jsem viděla po cestě sem vypadají jako vyloupené. Co myslíš, že měli za lubem?"
"Informace o Řádu, pokud to byl Snape."

"A nemyslíš, že už všechno věděl? Chci říct...byl v Řádu, ne?"
"No, tak potom," pokračoval Harry, zapálený do své teorie, "co třeba informace o Brumbálovi? Třeba druhou stranu dopisu. Víš, ta Bathilda, kterou zmiňovala moje máma - víš, kdo to je?"
"Kdo?"
"Bathilda Bagshotová, autorka..."

"Dějin čar a kouzel" doplnila ho Hermiona a vypadala tím velice zaujatá. "Takže tvoji rodiče se s ní znali? Ona byla neuvěřitelně dobrá historička."
"A pořád ještě žije," řekl Harry, "a bydlí v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní mluvila na svatbě. Znala i Brumbálovu rodinu. Bylo by fajn si s ní promluvit, ne?" Hermionin úsměv byl až moc chápavý. Harry si vzal zpátky dopis a fotografii a vložil je do pouzdra na krku.

"Chápu, že s ní chceš mluvit o tvé mámě a tátovi a taky o Brumbálovi," řekla Hermiona. "Ale to nám ve skutečnosti s viteály moc nepomůže, že?" Harry neodpověděl a ona pokračovala, "Harry já vím, že tam moc chceš jít, ale bojím se. Bojím se, proto, jak snadno nás Smrtijedi včera našli. To mě víc, než kdy před tím, utvrdilo v tom, že tě na místě, kde jsou pochovaní tvoji rodiče, budou očekávat.

"Nejde jenom o to," řekl Harry a stále se vyhýbal jejímu pohledu, "Muriel na svatbě vyprávěla o Brumbálovi divné věci a já chci znát pravdu."
Řekl Hermioně o všem, co Muriel vyprávěla. Když skončil, řekla Hermiona: "Samozřejmě, vím, proč tě to tak štve, Harry..."
"Nejsem naštvanej," zalhal, "Chci jenom vědět, jestli je to pravda nebo..."

"Harry, to si doopravdy myslíš, že ta senilní strará ženská Muriel nebo dokonce Rita Holoubková říkají pravdu? Jak jim můžeš věřit? Vždyť ty znáš Brumbála!"
"Myslel jsem, že znám," zamumlal.

"Ale vždyť víš, kolik pravdy bylo na tom, co psala Rita o tobě! Dóže má pravdu - jak si můžeš nechat kalit svoje vzpomínky na Brumbála?"

Podíval se stranou, snaže se nedat najevo svou nelibost. Už to tu bylo zase: Vyber si, čemu věřit. Chtěl jenom pravdu. Proč byl každý tak přesvědčený, že jí nezíská?
"Můžeme jít dolů, do kuchyně?" navrhla Hermiona po chvilce. "Najdeme něco k snídani..."

Souhlasil trochu nabručeně a následoval jí ven. Na odpočívadle prošel okolo druhých dveří. Na malbě nad nimi byly hluboké škrábance, kterých si předtím ve tmě nevšiml. Stoupnul si na špičky, aby je přečetl:

Nevstupovat!
Bez výslovného svolení
Reguluse Arctura Blacka


Harrym projel podivný záchvěv, ale nedokázal přesně říct proč. Ještě znovu si přečetl nápis. Hermiona už byla o patro pod ním.
"Hermiono," zavolal na ní. Byl překvapený, že je jeho hlas tak klidný. "Pojď zpátky nahoru."
"Co se děje?"

"R.A.B. Myslím, že jsem ho našel."
Bylo slyšet zalapání po dechu a Hermiona vyběhla po schodech zpět nahoru.
"V dopise tvojí mámy? Ale já si ničeho..."
Harry pohodil hlavou, ukazujíc na Regulusovo znamení. Přečetla si ho a potom stiskla Harryho paží tak silně, až sebou trhnul.
Siriusův bratr, zašeptala.

"Byl Smrtijed," řekl Harry. "Sirius mi o něm vyprávěl. Přidal se k nim, když byl ještě velice mladý, ale potom chtěl utéct. Tak ho zabili."

"To sedí!" zalapala znovu po dechu Hermiona. "Pokud byl smrtijed, měl přístup k Voldemortovi a když už z něho byl rozčarovaný, tak chtěl Voldemorta sesadit!"

Pustila Harryho, naklonila se přes zábradlí a zakřičela: "Rone, RONE! Pojď nahoru, rychle!"
Ron přiběhl těžce popadajíc dech o chvilku později, hůlku připravenou v ruce.
"Co se děje? Jestli tu je zase spousta pavouků, chci snídani ještě před..."

Zamračil se na znamení na Regulusových dveřích, na které Hermiona tiše ukazovala.
"Cože?" To byl Siriusův bratr, ne? Regulus Arcturus...Regulus...R.A.B.! Ten medailonek - nemyslíte si snad..."

"To se uvidí" řekl Harry. Zatlačil na dveře - byly zamčené. Hermiona zamířila hůlkou na kliku a pronesla: "Alohomora." Bylo slyšet cvaknutí a dveře se prudce otevřely.

Společně přeskočili přes práh, rozhlížeje se kolem. Regulusův pokoj byl o něco menší, než Siriusův a vykazoval stejné známky dřívější velkoleposti. Tak, jako se Sirius snažil všemožně odlišit od zbytku rodiny, Regulus se očividně snažil o přesný opak. Barvy Zmijozelu byly všude. Postel, stěny i okna byly vyvedeny ve smaragdové a stříbrné. Rodinný erb Blacků byl pečlivě vymalován nad postelí i s mottem: TOUJOURS PUR. Pod tím byla sbírka novinových výstřižků poslepovaných dohromady tak, že tvořily jakousi neurovnanou koláž. Hermiona přešla místnost, aby si je prohlédla.

"Všechny jsou o Voldemortovi," oznámila jim. "Regulus byl asi jeho dlouholetým fandou ještě před tím, než vstoupil ke Smrtijedům."
"A nechal tě vypít ten jed?" řekl Harry znechuceně.

Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal. Hermiona si zakryla rukama ústa. Zdálo se, že jí něco došlo.

"P-Pan Regulus vyndal z kapsy medailon podobný tomu od Pána zla," řekl Krátura a slzy mu stékaly dolů po jeho rypákovitém nose. "A řekl Kráturovi, aby ho vzal a až bude pohár prázdný, tak medailony vyměnil."
Kráturovy vzdechy teď byly provázeny hlasitým sýpáním a Harry se musel hodně soustředit, aby mu rozuměl.

"A nakázal Kráturovi,...aby odešel...bez něho. Nakázal mu,...aby šel domů a...nikdy neřekl Paní,...co udělal, ale zničil...ten medailon. A pán vypil všechen jed...a Krátura vyměnil medailony a...skledoval pana Reguluse, jak...ho vtáhli pod vodu...a..."

"Ah, Kráturo!" zaštkala Hermiona a plakala. Klekla si vedle skřítka a pokusila se ho obejmout. Najednou byl na nohou a odskočil od ní pryč.
"Mudlovská šmejdka sáhla na Kráturu, to jí nedovolí, co by na to řekla jeho Paní?"

"Nakázal jsem ti, abys jí neříkal 'mudlovksá šmejdko'!" rozčílil se Harry, ale skřítek už se začal sám trestat. Padl na podlahu a mlátil čelem o zem.

"Zastav ho! Zastav ho!" křičela Hermiona. "Nevídíš, jak je nemocný a jak tě poslouchá?"
"Kráturo, nech toho! Přestaň!" křičel Harry.

Skřítek ležel na podlaze, chvěl se, zelený sliz se mu lesknul u nosu, a na plochém čele se mu na místě, kam se uhodil, udělala modřina. Oči měl oteklé a zalité slzami. Harry ještě nikdy neviděl nic tak zuboženého.

"Takže jsi přinesl medailonek domů," řekl neúprosně, protože potřeboval znát příběh celý. "A pokusil se ho zničit?"

"Krátura na něm neudělal ani škrábanec," mumlal skřítek. "Krátura zkoušel všechno, všechno, co znal, ale nic, vůbec nic nedokázal...Tolik mocných kouzel, která seslal na jeho povrch...Ale Krátura věděl, že je potřeba dostat se dovnitř, ale nešlo ho otevřít...Krátura se za sebe styděl, zkoušel to znovu. Krátura nedokázal splnit pánův rozkaz, Krátura nedokázal zničit medailonek. A jeho paní zešílela zármutkem, protože Pan Regulus zmizel a Krátura jí nesměl říct, co se stalo. Ne, protože Pan Regulus Kráturovi z-z-zakázal říct komukoliv z rodiny, co se stalo v j-jeskyni."

Krátura začal vzdychat tak hlasitě, že už mu nebylo rozumět ani slovo. Slzy tekly Hermioně po tvářích, když ho pozorovala, ale už se nepokoušela se ho znovu dotknout. Dokonce i Ron, který Kráturu nesnášel vypadal sklesle. Harry se znovu posadil a zatřásl hlavou, aby si jí trochu vyčistil a urovnal myšlenky.

"Já ti nerozumím, Kráturo," řekl nakonec. "Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel, aby Voldemorta svrhnul a ty jsi byl šťastný, když jsi mohl zradit Siriuse Voldemortovi? Byl jsi rád, že můžeš jít za Narcissou a Belatrix a vyzradit skrz ně informace Voldemortovi..."

"Harry, Krátura takhle nepřemýšlí," řekla Hermiona a utírala si oči hřbetem ruky. "Je otrok. Domácí skřítci jsou využíváni na hnusné, brutální věci. To, co mu udělal Voldemort nebylo tak daleko od každodenního života. Co znamenají války čarodějů pro skřítka, jako je Krátura? On je loajální k lidem, kteří jsou na něj hodní a to paní Blacková určitě byla a Regulus taky a tak jim oddaně sloužil a plnil jejich rozkazy. Já vím, co chceš říct," pokračovala dál, než Harry stačil protestovat, "že Regulus změnil jeho myšlení...ale nevypadá to, že by Kráturovi musel něco vysvětlovat, ne? A já myslím, že vím proč. Krátura a Regulusova rodina byly celou dobu věrni staré čistokrevné linii. Regulus se je snažil všechny ochránit..."

"Sirius..."
"Sirius se ke Kráturovi choval strašně, Harry, a nedívej se na mě tak. Víš, že je to pravda! Krátura tu byl tak dlouho sám a pravděpodobně tu zešílel, než sem Sirius přišel zpátky. Jsem si jistá, že 'Paní Cissy' a 'Paní Bella' byly na Kráturu naprosto dokonale hodňoučké a tak jim prokázal laskavost a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Už dlouho jsem říkala, že čarodějové zaplatí za to, jak se chovají ke svým domácím skřítkům. Nu a Voldemort se choval špatně...a Sirius taky."

Harry na to neměl žádnou odpověď. Jak tak pozoroval Kráturu sípajícího na zemi, vzpomněl si na Brumbála, když mu několik hodin po Siriusově smrti řekl: "Nemyslím si, že by Sirius někdy vnímal Kráturu jako někoho, kdo má normální lidské pocity..."

"Kráturo," řekl Harry po chvíli, "jestli se na to cítíš,...no...prosím, posaď se."
Už pár minut Krátura nemluvil. Vrátil se do své polohy na bobku s koleny zabořenými do očí jako malé dítě.
"Kráturo, chci tě poprosit, abys něco udělal," řekl Harry a hodil letmým pohledem po Hermioně, aby mu pomohla. Chtěl vydat příkazy nějak mile, ale stejně tak chtěl, aby to skutečně vyznělo jako rozkaz. Ale zdálo se, že změna v tónu jeho hlasu zabrala. Hermiona se lehce usmála.

"Kráturo, chtěl bych, abys, prosím, šel a našel Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailon...medailon Pana Reguluse je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit práci, kterou Pan Regulus začal, chceme se ujistit, že...že...nezemřel zbytečně."

Krátura uvolnil svoje pěstičky a podíval se na Harryho.
"Najít Mundunguse Fletchera?" zaskřehotal.

"A přivést ho sem, na Grimauldovo náměstí," dodal Harry. "Myslíš, že to pro nás můžeš udělat?"

Jak se Krátura zvednul na nohy, Harryho najednou něco napadlo. Vyndal tobolku od Hagrida a vytáhl z ní falešný viteál, medailon, do kterého Regulus umístil zprávu pro Voldemorta.

"Kráturo, rád bych...no...kdyby sis vzal tohle," řekl a vtisknul medailon skřítkovi do dlaně. "Patřil Regulusovi a myslím, že by byl rád, kdyby sis ho vzal jako poděkování za to, cos..."
"Škoda, kámo," řekl Ron. Když se skřítek podíval na medailon, vydal ze sebe vzdech plný překvapení a bezmoci a vrhnul se zpátky na podlahu.

Zabralo jim skoro půl hodiny, než dokázali Kráturu uklidnit, protože byl příliš slabý, než aby se dokázal udržet pevně na nohou. Když byl konečně schopen udělat alespoň pár kroků, doprovodili ho všichni do jeho přístěnku, nechali ho, aby si uložil medailonek ve svých špinavých hadrech a slíbili mu, že jeho ochrana bude to hlavní, o co se postarají, zatímco bude pryč. Potom udělal dvě hluboké poklony směrem k Harrymu a Ronovi a nakonec i jednu malou srandovní křeč v Hermionině směru, což měl být pokus o uctivý pozdrav, před tím, než se přemístil s obvyklým hlasitým lupnutím pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama