21. kapitola - Příběh tří bratrů

18. prosince 2016 v 20:00 | Lina |  Harry Potter

Harry se otočil a podíval se na Rona a Hermionu. Vypadalo to, že žádný z nich Xenophiliovi neporozuměl.



"Reklivie Smrti?"

"Ano," řekl Xenophilius.

"Vy jste o nich neslyšeli? Vlastně bych neměl být překvapený. Věří tomu jen opravdu velmi málo kouzelníků. Vzpomeňte si na toho mladíka z vaší svatby," pokývl k Ronovi, "který mě napadl, jen proto, že jsem si jen tak pro legraci udělal symbol, který je známý u temné magie! Taková neznalost. Na relikviích není nic temného - tedy, alespoň ne v tom nejhlubším smyslu. Používají se prostě k tomu, aby dodaly majitelům moc, která jim nějak pomůže."

Hodil si pár kostek cukru do Gurdyrootova extraktu a upil.

"Omlouvám se," řekl Harry, "ještě tomu vážně moc nerozumím."

Aby dostál zdvořilosti, zavdal si také jeden lok z poháru, ale okamžitě ztuhl - extrakt byl tak odporný, jako kdyby pil nějakého rozemletého strašáka, dochuceného Bertíkovými fazolkami tisíckrát jinak.

"Jsem rád, že hledáte Relikvie Smrti," Xenophilius zamlaskal rty a zjevně tak oceňoval Gurdyrootův extrakt.

"Ale co to ty Relikvie smrti vůbec jsou?" optala se Hermiona.

"Předpokládám, že znáte příběh tří bratrů…"

"Ne," odvětil Harry, ale Ron spolu s Hermionou vyhrkl "Ano!"

Xenophilius vážně pokýval hlavou.

"Tak tedy… pane Pottere, celý příběh tří bratrů začíná…moment, někde tu mám kopii…"

Začal se rozhlížet po místnosti, po štosech pergamenů i po knihách, ale Hermiona ho zadržela.

"Počkejte, pane Láskoráde, já tu mám taky jeden výtisk," prohlásila a vytáhla ze své malé obroubené tašky Příběhy Barda Beedla.

"Originál?" zeptal se poněkud ostře Xenophilius a když mu přikývla, řekl jí: "Tak fajn, přečtěte ji nahlas. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak něčemu porozumět."

"Er…no dobře," odpověděla nervózně Hermiona.

Otevřela knížku a Harry si všiml symbolu, který se přesunul na vršek stránky. Hermiona si odkašlala a začala číst.

"Žili byli jednou tři bratři, kteří za soumraku cestovali po jedné silnici plné zákrutů -"

"Mamka nám vždycky říkala, že to bylo o půlnoci," prohlásil Ron a protáhnul si ruce nad hlavou.

Hermiona po něm střelila nasupený pohled.

"Omlouvám se, ale myslel jsem, že pokud by byla půlnoc, bylo by to strašidelnější," řekl Ron.

"No jasně, my vážně potřebujeme mít ještě větší obavu bát se o naše životy," vyhrkl Harry, než se stihl zarazit.

Nezdálo se, že by Xenophilius dával pozor, prostě zíral na oblohu z okna ven.

"Pokračuj, Hermiono."

"Jednou přišli bratři k řece, která však byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit a také moc dravá k tomu, aby se dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění a tak zamávali jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v půlce cesty, když jim zablokovala cestu postava s kápí. A v tom na ně smrt promluvila -"

"Promiňte," prohodil Harry, "ale promluvila na ně Smrt?!"

"To je jen pohádka, Harry."

"Ahá, omlouvám se. Pokračuj."

"…A v tom na ně Smrt promluvila. Zlobila se, že byla ochuzena o tři nové oběti, poutníci se většinou snažili řeku přeplavat. Ale mazaná Smrt se nevzdávala. Začala blahopřát bratrům za to, že se jim kouzlo tak povedlo a prohlásila, že když se jí tak chytře vyhnuli, dá každému nějakou odměnu.

A tak nejstarší bratr, který měl bojovnou povahu, žádal o hůlku, která by byla nejsilnější na světě: hůlka musí vždy majiteli vyhrát souboj, vždyť je to hůlka hodná kouzelníka, který vyhrál nad Smrtí!

A tak Smrt přešla ke břehu řeky, vytvarovala hůlku z větve, která tam předtím visela a dala ji nejstaršímu bratrovi.

Pak přišel na řadu druhý muž a protože byl domýšlivý, rozhodl se, že by chtěl nad Smrtí vyhrát ještě jednou a proto požádal o něco, co by odvrátilo smrt.

A tak Smrt zvedla z hluboké řeky kámen, který dala druhému bratru a řekla mu, že kámen má nyní sílu, aby vrátil život nějakému mrtvému.

A potom se Smrt zeptala, co by si přál nejmladší z bratrů.

Nejmladší z bratrů byl nejskromnější a také nejmoudřejší a Smrti nevěřil. A tak požádal o něco, co by mu umožnilo procházet životem a s čím by se mohl stát před Smrtí neviditelným.

A tak mu Smrt, ač velmi nerada, předala neviditelný plášť."


"On dostal od Smrti neviditelný plášť?" přerušil ji opět Harry.

"No, tak se mohl tajně připlížit k lidem," řekl Ron. "Občas na ně, když se nudil, zamával rukama a zaječel, anebo…ups…promiň, Hermiono."

"Pak Smrt poodstoupila stranou a nechala tři bratry, aby mohli pokračovat ve své cestě.

Mluvili spolu o podivném dobrodružství, které zažili a obdivovali dary, které dostali od Smrti. A protože měl každý z bratrů svůj vlastní cíl, rozhodli se, že se rozdělí.

První bratr byl na cestě déle než týden a dorazil do vzdálené vesničky, ve kterém vyhledal kouzelníka, se kterým měl kdysi spor a dali se na souboj.
Samozřejmě, protože měl nejsilnější hůlku na světě, souboj vyhrál. Opustil svého nepřítele, který nyní ležel na podlaze a vydal se k hostinci, ve kterém se začal vychloubat, jakou že to má vlastně hůlku, že ji dostal od samotné Smrti a že ho dělá nepřemožitelného.

Ještě té noci se jiný kouzelník doplazil k nejstaršímu bratrovi, který ležel na posteli omámený vínem, vzal mu jeho hůlku a pro jistotu rozřízl nejstaršímu bratrovi hrdlo. A tak si Smrt vzala prvního bratra.

Mezitím druhý z bratrů cestoval do domu, kde žil. Vytáhl kámen, který měl moc k tomu, aby vzkřísil mrtvé a třikrát jím otočil v ruce. K jeho nesmírnému úžasu a potěšení se před ním najednou objevila postava dívky, kterou doufal, že si vezme. Bohužel zemřela předčasně. Nyní mu však připadala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil nějaký neviditelný závoj. A přestože se vrátila do smrtelného světa, nenáležela do něj a trpěla tím.

Nakonec to druhý bratr nevydržel a, hnaný šílenstvím a beznadějnou touhou se k ní připojit, se zabil. A tak si Smrt dostala i druhého bratra.

A přestože Smrt hledala třetího bratra mnoho let, nikde ho nemohla nalézt.

Nalezla ho teprve ve chvíli, když dosáhl opravdu velkého věku a odložil svůj neviditelný plášť, který předal svému synovi. Uvítal se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla, aby opustil tento svět."


Hermiona zavřela knihu.

Chvíli potom si Xenophilius uvědomil, že přestala číst; odtrhl oči od okna a řekl: "Vidíte, tady to máte."

"Ehm - co?" optala se zmateně Hermiona.

"Co? Nu, objevily se tu Relikvie Smrti," odpověděl Xenophilius.

Zvedl se od svého přeplněného stolu a škubnutím vytáhl kus pergamenu, který ležel mezi dvěma velkými knihami.

"Staré hůlky," poznamenal a jel prstem po pergamenu dále. "Životodárný kámen," poznamenal a zakroužil kolem dvou slov prstem. "A neviditelný plášť," dokončil, přičemž prsty dotáhl trojúhelník, v němž předtím znázornil kruh.

Hermionu tento symbol zaujal.

"Dohromady dávají," pokračoval, " Relikvie Smrti."

"Ale v příběhu se o žádných Relikviích Smrti nic neříká," ozvala se Hermiona.

"Ovšem že ne," odpověděl upjatě Xenophilus. "Je to jen příběh pro děti, který je má jen pobavit a nemá jim poskytovat nějaké informace. Pár z nás, kteří se o to zajímáme, dokážeme poznat, že tento prastarý příběh odkazuje vlastně na tři objekty, relikvie, které, pokud budou spojeny, učiní vlastníka pánem Smrti."

Na chvíli zavládlo ticho a Xenophilius opět pohlédl do okna. Slunce už postoupilo nízko nad obzor.

"Lenka by už brzy měla mít bublinatku hotovou," řekl potichu.

"Když říkáte 'pán Smrti',"ozval se Ron…

"Myslím tím, že dokáže ovládnout Smrt," prohlásil Xenophilius a zamával rukama.
"Dobyvatel. Přemožitel, můžeš to nazvat v podstatě jakkoli si vybereš.

"Ale…vy si opravdu…myslíte…" začala Hermiona opatrně a Harry jí pozoroval, jak se snažila vyvarovat skepticismu v hlase, "…vy věříte, že ty věci - ty relikvie - opravdu existují?"

Xenophilius pozvedl obočí.

"Ale samozřejmě!"

"Ale," nedala se Hermiona a Harry cítil, že se přestává ovládat, "pane Láskoráde, jak tomu můžete věřit -"

"Lenka mi o vás pověděla téměř všechno, mladá dámo," řekl Xenophilius. "Umíte sice myslet logicky, nejste neinteligentní, ale jste dost nevěřícná. Omezujete se. Uzavíráte svojí mysl."

"Možná by sis mohla zkusit půjčit klobouk, Hermiono," řekl Ron a pokývl k legračním pokrývkám hlav, které tam visely. Jeho hlas se otřásal smíchem.

"Pane Láskoráde," začala opět Hermiona, "všichni víme, že věci jako neviditělný plášť existují a někde se ukrývají. Jsou sice vzácné, ale existují. Jenomže -"

"Jenomže? Jenomže vám možná uniklo, že třetí relikvie je neviditelný plášť, slečno Grangerová! Chci říci, že to není obyčejný cestovní plášť, opatřený zastíracím kouzlem, anebo nějakými jinými podobnými kouzly. Pláště bývají utkány z chlupů Polovida, které onoho tvora sice z počátku dokážou ukrýt, ale s postupem času přestávají působit. Mluvíme opravdu o plášti, který dokáže svého nositele naprosto zneviditelnit, vydrží věčně a stále poskytuje utajení, bez ohledu na kouzla, která na něj dopadají. Kolikpak plášťů, jako je ten, který popisuji, jste už někdy viděla, slečno Grangerová?"

Hermiona otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale potom je opět zavřela a pohlédla na něj zmateněji, než kdy předtím.

Harry s Ronem se na ni pokradmu podívali a Harry poznal, že všichni myslí na to stejné. Plášť podobný tomu, který Xenophilius právě popsal, je právě teď s nimi v mísnosti.

"Přesně," ozval se Xenophilius, jako kdyby všechny odzbrojil svým promyšleným argumentem. "Žádný z vás takovou věc nikdy neviděl. Pokud ho někdo má, musí být nesmírně bohatý, nemyslíte?" Vyhlédl opět z okna.

Obloha nyní dostávala slabě růžovou barvu.

"No, dobrá," řekla Hermiona celá nesvá. "Řekněme, že plášť existoval… ale co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte Životodárný kámen?"

"Co je s ním?"

"No, jak může být skutečný?"

"Nemůžeme dokázat, že není," odvětil Xenophilius. Hermiona vypadala pobouřeně.

"Ale to je, promiňte, to je opravdu k smíchu! Nemůžeme dokázat, že neexistuje? To jako chcete říct, že si mám sehnat všechny oblázky na světě a začít je zkoumat? Myslím, to byste potom mohl tvrdit naprosto o všem, pro co neexistuje žádný podklad, jen vaše víra…"

"Ano, to bych mohl," řekl Xenophilius. "Jsem rád, že jste konečně pootevřela svoji mysl."

"Stará hůlka," pronesl Harry honem, než Hermiona stačila něco namítnout, "také si myslíte, že existuje?"

"No jistě! V tomto případě máme i důkazy!" řekl Xenophilius. "Stará hůlka je relikvií nejsnadněji vystopovatelnou, protože cestuje z ruky do ruky."

"A kde tedy je?" optal se Harry.

"Kde je? No, museli bychom zjistit, kdo byl její předchozí majitel," odvětil Xenophilius.

"Asi jste už slyšeli o způsobu, kterým k ní Egbert Egregious přišel, když zabil Emerica Evila? Nebo o tom, jak Godelot zemřel ve svém vlastním sklepě rukou svého syna, Herewarda, který si od něj tu hůlku prostě vzal? Či o tom, jak strašlivý Loxias vzal hůlku Baraabasovi Dverillovi, kterého zabil? Krvavá cesta staré hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie."

Harry pohlédl zběžně na Hermionu. Na Xenophiliuse se sice mračila, ale neodporovala mu.

"Tak kde si tedy myslíte, že se právě teď ta stará hůlka nalézá?" zeptal se Ron.

"Jó, kdo ví…" odpověděl Xenophilius, zíraje z okna ven. "Kdo ví, kde se skrývá stará hůlka… Zmínka se ztrácí u Acruse a Livia. Kdo nám může říct, který z nich porazil Loxiase a který mu vzal hůlku? A kdo potom porazil je? Ne, tohle nám historie nezodpoví." Odmlčel se.

Hermiona se opatrně zeptala: "Pane Láskoráde, má Peverellova rodina něco s dočiněním Relikvií Smrti?"

Xenophilius se zatvářil překvapeně a Harrymu něco sepnulo v hlavě, ale nemohl si uvědomit, co to bylo… Peverellovi… to jméno už někdy předtím slyšel.

"Vy jste na to přišla, mladá dámo!" vykřikl Xenophilius, který se narovnal ve své židli a zíral na Hermionu. "Myslím, že jste nám přinesla nové informace při našem pátrání po relikviích. Mnozí z nás věří, že Peverell má dokonce všechny - všechny relikvie!"

"Kdo je Peverell?" otázal se Ron.

"Jméno bylo napsané na jednom znaku u jednoho hrobu v Godricově Dole," řekla Hermiona, která pozorovala Xenophiliuse.

"Ignotus Peverell." "Skvěle!" řekl Xenophilius a vztyčil ukazováček, "ten symbol na hrobě je nezvratným důkazem Relikvií Smrti!"

"Proooč?" protáhl Ron.

"Proč? Protože tři bratři z příběhu se ve skutečnosti jmenovali Anticoch, Cadmus a - Ignotus! To oni byli prvními majiteli relikvií!"

Pohlédl letmo do okna, vyskočil na nohy a zamířil k točitým schodům.
"Počkejte chvilku, jdu se podívat, jak to vypadá s večeří," řekl, když scházel po schodech dolů. "Každý chce vždycky ochutnat náš recept - polévku se sladkovodní bublinatkou."

"Zřejmě půjde o ukázku z oddělení léčících jedy u Sv. Munga," vyhrkl Ron.

Harry počkal, než uslyšel, jak Xenophilius vkročil do kuchyně a potom promluvil.

"Co si o tom myslíš?" zeptal se Hermiony.

"Panebože, Harry," odpověděla unaveně, "to byla jen hromada nesmyslů. To ten znak určitě neznamená. To je jen nějaká podivná náhoda. Prostě jen ztráta času."

"Doufám, že si uvědomujete, že toto je muž, který nám přinesl ukázat domnělého muchlorohého chropotala," ozval se Ron.

"Vy jste tomu vyprávění o bratrech nevěřili?"

"Harry, toto je jen jedna z těch pohádek, která slouží k tomu, aby děti poučila, ne? Říká jim, aby si nekoledovaly o nesnáze, zbytečně nebojovaly a nepokoušely se změnit svůj životní osud. Prostě aby byli při zemi a hleděli si svého, potom bude všechno v pořádku.

"Nechcete si o tom promluvit?" ozval se Ron.

"Možná nám to pomůže odhalit, proč staré hůlky často provází neštěstí."

"O čem to sakra mluvíš?"

"Jde jen o jednu z těch pověr, ne? Jako že se v květnu narozené čarodějky provdají za mudly. Jinak by je postihlo těsně před půlnocí nového měsíce neštěstí - jejich hůlky přestanou fungovat. Určitě jste o tom už taky slyšeli. Mamka mi to vykládala dost často."

"Harryho i mě vychovali mudlové," připomněla mu Hermiona. "Nám vykládali jiné pohádky."

Hluboce si povzdechla, když se jí do nosu vedrala ostrá vůně vanoucí zespodu z kuchyně. Jediná dobrá věc, kterou způsobilo její podráždění na Xenophiliuse, byla ta, že se zřejmě přestala zlobit na Rona.

"Ale asi máš bohužel pravdu," řekla mu. "Je to jen pohádka. Příběh o morálce a o darech, které by si každý, kdo by měl možnost, vybral. O -"
Jakou náhodou na sebe všichni tři navázali: Hermiona pronesla "- o plášti," Ron řekl "o hůlce," a Harry dokončil "a o kameni."

Podívali se po sobě, zpola překvapeně a zpola pobaveně.

"Myslel jsem, že řekneš o plášti'," prohodil Ron směrem k Hermioně, "ale zase, nepotřebuješ být neviditelná, když máš hůlku. Neporazitelnou hůlku, Hermiono."

"No, tak neviditelný plášť už máme…" ozval se Harry, "…a, pokud jste si nevšimli, dost nám pomáhá," dokončila Hermiona. "Zatímco hůlka by přitahovala jen samé problémy -"

"Jen, kdybychom se o ní někomu zmínili," mínil Ron. "Jenom blbec by zvedl hůlku nad hlavu a začal tančit, mávat jí nad hlavou a prozpěvovat ´mám nepřekonatelnou touhu s tebou zááápasit, jestli jsi dost tvrdýýý´. Pokud bychom drželi jazyk za zuby -"

"Jo, ale jak můžeme držet jazyk za zuby?" řekla Hermiona a skepticky si ho prohlédla. "Víte, že jediný pravdivý odstavec byl, když se mluvilo o neobyčejně silných hůlkách, které vydrží po stovky let."

"Oni fakt existují?" zeptal se Harry.

Hermiona nasadila hněvivý výraz, který byl pro Harryho důvěrně známý a Ron se pro sebe ušklíbl.

"Osudy hůlek, známých jako Smrtící hůlka nebo také Osudová hůlka, byly spojovány během staletí s různými jmény; obvykle jej držel nějaký temný kouzelník, který se jí vychloubal. Profesor Binns se už o nich zmínil, ale - ne, všechno to jsou jen nesmysly. Hůlka je jen tak silná, jako její majitel. A tak se pár kouzelníků začalo honosit, že jejich hůlky jsou silnější, než hůlky těch ostatních."

"Ale jak víš," řekl Harry, "že ty hůlky - ta Smrtící hůlka a ta Osudová hůlka nejsou totožné a že prochází prostě dalšími a dalšímu majiteli?

"No fakt, co když se ze Staré hůlky stala Smrtící hůlka?" pronesl Ron. Harry se zasmál - jeho podivná příhoda, na kterou si právě vzpomněl, mu připadla legrační.

Jeho hůlka, jak si pořád připomínal, byla vyrobena z cesmínu, nebyla nijak stará, vyrobena Ollivanderem; ať se oné noci událo cokoliv, Voldemort ho pořád přes oblohu doprovázel, tak jak by jeho hůlka, když se rozbila, mohla být neporazitelná?

"A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?" optal se ho Ron.

"No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé rodiče…" Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli.

"Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…," řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí slyšel. "Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?" zeptal se Hermiony.

"Ne," odpověděla smutně.

"Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám smrt neodvrací."

Vůně z kuchyně se linula stále silněji - vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom aby nezranil Xenopiliusovi city.

"Ale co plášť?" pronesl Ron pomalu. "Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme pod ním nebyli spatřeni -"

"Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!"

"Předtím mě to ještě nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem o kouzlech, která, když pláště zestárnou, je dokážou odhalit, anebo je dokážou pomocí kouzla protrhat; Harryho plášť vlastnil jeho táta, takže nový úplně nebyl, ale... je... je naprosto dokonalý!"

"Ano, jasně, ale ten kámen, Rone… "

Začali se šeptem dohadovat a Harry, který se začal potloukat po místnosti, je poslouchal jen z poloviny.
Došel až k točivému schodišti, pohlédl nepřítomně nahoru do dalšího patra a najednou se zarazil. Ze stropu, z místnosti o poschodí výše, na něj shlížela jeho vlastní tvář. Po prvním zazmatkování si uvědomil, že nejde o žádné zrcadlo, ale o malbu. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru.

"Harry, co to děláš? Nemyslím si, že by ses tu měl potloukat, když tu nikdo není!"

Ale Harry byl už v dalším patře. Lenka ozdobila strop své ložnice pěti, skvěle namalovanými obličeji - Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem. Nebyly pohyblivé jako namalované obrazy v Bradavicích, ale přesto se v nich skrývalo nějaké kouzlo. Harry si pomyslel, že vypadají, jako kdyby dýchaly.

Kolem obličejů byly obtočeny zlaté řetězy, které je propojovali, ale po chvilce zírání si Harry uvědomil, že to byla vlastně slova, tisíce stejných slov, psány ve zlatém inkoustu: přátelé…přátelé…přátelé…

Harry k Lence náhle pocítil velkou sympatii. Rozhlédl se po místnosti. Vedle její postele byla pověšena velká fotografie malé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Obě se objímaly. Lenka na obrázku byla oblečená tak, jak ji Harry v životě neviděl. Nádherná.

Fotka byla zaprášená. Harrymu to připadalo zvláštní. Rozhlédl se opět kolem sebe. Něco nebylo v pořádku. Bleděmodrý koberec byl rovněž pokrytý silným prachem, šatník měl pootevřené dveře a nebyly v něm žádné šaty. Postel byla studená, nevypadala nikterak přátelsky, jako by v ní nikdo už nespal několik týdnů. A přes okno, za kterým se už rýsovaly červánky, se táhla jedna velká pavučina.

"Co se stalo?" zeptala se Hermiona Harryho, když sešel po schodech dolů. Dříve, než mohl odpovědět, se vyšplhal po schodech z kuchyně Xenophilius a v rukou držel podnos s mísami.

"Pane Láskoráde," začal Harry, "kde je Lenka?"
"Promiňte?"
"Kde jde Lenka?" Xenophilius se zastavil na posledním schodě.

"Já - - já jsem vám to už přece říkal. Je dole u Botionského mostu a loví bublinatky.
"A proč jste tedy donesl podnos prostřený jen pro čtyři lidi?"

Xenophilius se pokusil něco říct, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Jediný zvuk, který nyní slyšeli, byl zvuk tiskařského lisu a nepatrné chrastění podnosu, jak se Xenophiliovi třásly ruce.

"Myslím si, že tu Lenka nebyla už několik týdnů," řekl Harry, "její šaty jsou pryč a postel vypadala, jak by v ní už strašně dlouho nespala. Kde je? A proč pořád něco vyhlížíte z okna?"

Xenophilius upustil podnos. Misky se rozbily a Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky. Xenophilius ustrnul, když vkládal ruku do kapsy.
Najednou začal tiskařský lis tisknout hromadu Jinotajů, které začaly dopadat na podlahu a vklouzávaly v pod ubrus. Najednou lis utichl. Hermiona se sehnula a zvedla jeden z výtisků, přičemž měla svojí hůlku namířenou na pana Láskoráda.

"Harry, podívej se!"

Kráčel k němu tak rychle, jak mu jen nepořádek na podlaze dovoloval. Na přední stránce Jinotaje, který držel v ruce, byl jeho vlastní obraz se slovy "Nepřítel číslo jedna" a pod ním byl nadpis, který říkal, že na hledaného je vypsaná odměna.

"Jinotaj z jiného úhlu, co?" optal se Harry chladně, zatímco horečně přemýšlel. "Když jste šel do zahrady, pane Láskoráde… poslal jste sovu na ministerstvo?"

Xenophilius si navlhčil rty.

"Oni mi vzali mojí Lenku," zašeptal. "Kvůli tomu, co jsem psal. Vzali mi Lenku a vůbec nevím, kam se poděla…co s ní udělali… Ale…slíbili mi, že mi ji předají, když jim - - když jim - -"

"- -když jim vydáte Harryho?" dokončila za něj Hermiona.

"Bez komentáře," řekl okamžitě Ron.
"Uhněte z cesty, odcházíme."

Xenophilius vypadal příšerně, jako sto let starý a jeho rty se semkly do děsivé přímky.

"Budou tu každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nesmím jí ztratit. Nemůžeš odejít."

Rozpřáhl ruce před schodištěm a Harry najednou dostal vizi. Vizi jeho matky, která to samé udělala před jeho postýlkou.

"Nechceme vás zranit," pronesl Harry. "Ustupte, pane Láskoráde."
"HARRY!" zaječela Hermiona.

Kolem okna proletěla košťata. Všichni tři se po nich ohlédli, ale Xenophilius vytáhl svou hůlku.
Harry si uvědomil svou chybu právě včas; okamžitě uhnul z cesty a vystrčil z nebezpečí i Rona a Hermionu.

Xenophiliusovo omračující kouzlo prolétlo místností a udeřilo do protějšího rohu.
Došlo k obrovskému výbuchu. Po místnosti se ozvala obrovská rána. Smršť dřeva, papíru a sutin létala po místnosti a doprovázel ji neproniknutelný mrak bílého, silného prachu.

Harry prolétl vzduchem a pak se rozplácl na podlaze. Neviděl, jak na něj prší trosky, dopadající mu na ruce a hlavu. Ale slyšel Hermionin výkřik, Ronův řev a plno kovových dunění.

Xenophiliusovi síla podlomila nohy, spadl zpátky dolů po točitém schodišti.
Harry byl způli těla ponořený v sutinách a pokusil se z nich vymanit. Sotva přes prach dýchal nebo viděl.

Spadla polovina stropu a Harry viděl, skrze díru ve stropě, Lenčin lustr. Busta Roweny z Havraspáru ležela na boku jen s jednou polovinou tváře v hromadě roztrhaného papíru, které také proletoval vzuchem.

Také velká část tiskařského lisu ležela převrácená a blokovala tak cestu ke schodišti do kuchyně. Blízko něj se pohnula další bílá postava - Hermiona byla pokryta vrstvou prachu a vypadala jako socha a právě si přitiskla prst ke rtům. Dole někdo rozrazil dveře.

"Neříkal jsem ti, že není potřeba nijak spěchat, Traversi?" ozval se drsný hlas.
"Neříkal jsem vám snad, že tento budižkničemu připravuje nějakou další rebelii?"

Ozvala se rána a Xenophilius bolestivě vykřikl.

"Na...na...nahoře...Potter!"

"Já jsem vám řekl již minulý týden, Láskoráde, nešli jsme sem pro nic jiného, než pro stoprocentní informace. Pamatujete si na minulý týden? Chtěl jste vyměnit vaši dceru za nějakou stupidní čelenku… A týden před tím…" ozvala se opět rána a zakňourání, "…vážně si myslíte, že bychom vám ji vrátili za nějaký důkaz, že existuje nějaký muchlo -" zazněla další rána, "- rohý -" opakovala se další rána, "chropotal?"

"Ne-ne-prosím vás!" vzlykal Xenophilius. "Potter je tady, vážně!"

"A teď jste si prostě řekl, že nás zavoláte a vyhodíte nás do vzduchu!" zařval Smrtijed a začali se ozývat salvy ran a skřeky trpícího Xenophiliuse.

"Toto místo vypadá, že se rozpadá, Selwyne," řekl druhý, chladný hlas, který se rozezněl ozvěnou, mířící směrem nahoru přes rozbité schodiště.

"Schody jsou úplně zablokované. Nezkusíme to vyčistit? Možná se pak dostaneme dál."

"I jindy to tu vypadá, jako smetiště" řekl kouzelník, který byl oslovován jako Selwyn.

"Ještě nikdy ve svém životě jste Pottera neviděl, co? Byl to jen nápad, jak nás sem nalákat a zabít nás, co? A to si sakra myslíte, že takto tu svojí holku dostanete?"

"Přísahám… přísahám…Potter je nahoře!"
"Homenum revelio," pronesl hlas na úpatí schodů.

Harry slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu a měl divný pocit, jako by se vynořilo něco z těla.

"Někdo tam nahoře je, Selwyne," pronesl druhý muž ostře.
"Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!" vzlykal Xenophilius. "Prosím…prosím…vraťe mě Lenku, vraťte mi ji…"

"Dostanete svoji holčičku, Láskoráde," řekla Selwyn, "jen co vyjdete ty schody a přinesete sem Harryho Pottera. Ale jestli je to jen spiknutí, podlý trik, jestli tam nahoře máte nějaké komplice, kteří na nás čekají, aby nás přepadli, uvidíme, jestli pro vás ušetříme aspoň kousek vaší dcery, abyste jí mohl pohřbít."

Xenophilius propadl v obavy a zoufalství. Všude byl nepořádek. Xenophilius se pokoušel projít troskami na schodech.

"Pojďme," zašeptal Harry, "musíme odtud zmizet."

Uvědomil si, že Xenophilius dělá na schodech hluk a že nebude nápadné, když se teď ze sutin vyprostí. Ron byl pod sutinami pohřbený nejhlouběji. Hermiona s Harry přelezli, jak jen nejtišeji mohli, přes všechny trosky až k místu, kde ležel, pokoušejíce se odtlačit těžký prádelník ze svých nohou.
Zatímco se bouchání a škrábání, které Xenophilius vydával, blížilo blíž a blíž, Hermioně se podařilo vysvobodit Rona pomocí nadnášejícího se kouzla.

"Fajn," vydechla Hermiona.

Rozbitý tiskařský lis, blokující schody, ze začal otřásat. Xenophilius už stál jen pár stop od nich.
"Věříš mi, Harry?" optala se. Harry přikýval. "Dobře," zašeptala Hermiona, "tak mi tedy podej neviditelný plášť. Rone, obleč si ho."

"Já? Ale… Harry - -"
"Prosím, Rone! Harry, dej mi ruku, Rone, chytni mě za rameno."

Harry se jí chytl levou rukou. Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis se začal opět třást.
Xenophilius se ho pokoušel nadzvednout nadnášejícím kouzlem.
Harry nechápal, na co Hermiona čeká.

"Pevně se držte," zašeptala. "Držte se… každou chvilku totiž…"

Xenophiliusova tvář se, bílá jako křída, objevila za kusem vrcholku kredence.
"Obliviate!" zakřičela Hermiona a hůlkou nejdříve ukázala na Xenophiliusovu tvář a potom i na podlahu pod ním.

"Deprimo!"

Na podlaze, kterou právě vyhodila do vzduchu, se objevila díra. Všichni vylétli do vzduchu. Harry stále svíral její ruku ze všech sil, zezdola se ozval výkřik; pozoroval dvě postavy, jak prchají před hromadou padajících sutin a nábytku z propadlého stropu. Hermiona se ve vzduchu zkroutila a hlasitý praskot z rozpadajícího se domu zněl Harrymu uších, ještě když jej táhla do temnoty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama