31. kapitola - Bitva o Bradavice 2/2

19. prosince 2016 v 15:36 | Lina |  Harry Potter
"Nemohla jsem tam zůstat a nevědět -" vypadala úzkostlivě. "Máma se o něj postará
- viděli jste Remuse?"

"Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky -"

Bez dalších slov Tonksová zmizela.


"Ginny," řekl Harry, "Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak se sem vrat'."

Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště.

"Ale pak se hned vrat'!" zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. "Musíš se pak vrátit dovnitř!"

"Počkej chvilku!" řekl Ron ostře. "Na někoho jsme zapomněli!"

"Na koho?" zeptala se Hermiona.

"Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?"

"Myslíš že bychom je měli zapojit do bitvy?" zeptal se Harry.

""Ne," odpověděl Ron popravdě, "Myslím, že bychom jim měli říct, at' jdou pryč. Nechceme už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli -"

Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země.

"Je tohle ta pravá chvíle?" zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného, než se k sobě Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas:

"Hej! Máme tu válku!"

Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu.
"Já vím, kámo," řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, "takže, ted' nebo nikdy, ne?"

"Zapomeň na to, co s viteály?" zakřičel Harry. "Myslíš že - že ty tesáky neztratíte než najdeme tu čelenku!?"

"Jo - jasně - promiň -" řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat.

Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut, které strávili v Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila:
Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve; Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou nespokojenost.

"Doufejme, že některé z nich zašlápne!" řekl Ron když zaslechli z blízka řev.

"Jen aby nezašlápl někoho z našich!" řekl nějaký hlas:

Harry se otočil a uviděl Ginny a
Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi.

"Hodná holka!" zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu uviděl Aberfortha, jehož šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich.

"Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry."

"Neviděl jste Remuse?" zavolala na něj Tonksová.

"Bojoval s Dolohovem," řekl Aberforth, "od té doby jsem ho neviděl!"

"Tonksová," řekla Ginny, "Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku -"

Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a Hermionu.

"Budou v pořádku," řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. "Ginny, hned jsme zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí - jdeme!" řekl Ronovi a Hermioně, a vrátili se zpět ke zdi, za kterou byla schována Komnata nejvyšší potřeby.

Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo před nimi.

Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci dávno zemřelých studentů.

"A on si nikdy neuvědomil, že někdo už dovnitř dostal?" ozval se Ronův hlas skrz ticho.
"Myslel si, že je jediný," řekl Harry. "Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval schovat . . . tudy," dodal. "Myslím že je to tady dole. . . ."

"Někde blízko," mumlal si Harry. "Někde . . . někde . . ."

Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a nad ní, pod'obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla prastará čelenka.

Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, "Nehýbej se, Pottere."

Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye.

"To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere," řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru mezi Crabbem a Goylem.

"Už ne," zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. "Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu tvou?"

"Moje matka," odpověděl Draco.

Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu.

"No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?" zeptal se Harry.
"Budeme odměněni," řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný - Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot. "Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu."

"Dobrý plán," odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby ho tak mohl chytit, než začne boj…

"A jak jste se sem vlastně dostali?" zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost.

V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok," řekl Malfoy ostře. "Vím jak se dostat dovnitř."

"Skrývali jsme se na chodbě," zavrčel Goyle. "Umíme se teď zneviditelnit! A pak," na jeho tváři se objevil přechytralý výraz, "ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém! Co je to diadém?"

"Harry?" Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. "Ty s někým mluvíš?"

Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku, rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, "Descendo!"

Stěna se začala klepat a její horní třetina začala se začala sypat do uličky, kde stál Ron.

"Rone!" slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, "Finite!" a hora věcí před ním se přestala pohybovat.

"Ne!" zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. "Jestli zničíš tuhle místnost, můžeš spálit i ten diadém!"

"No a co?" odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. "Temný pán chce Pottera, komu záleží na nějakém diadému?"

"Potter sem přišel ho získat," řekl Malfoy a snažil se skrýt znechucení nad nechápavostí svých kolegů. "Takže to musí znamenat, že…"

"Musí znamenat?" otočil se na něj Crabbe s neskrývanou zuřivostí. "Koho zajímá, co si myslíš? Už od tebe nepřijímám rozkazy, Draco. Ty i tvůj otec jste vyřízený."

"Harry?" slyšeli opět Rona na druhé straně harampádí. "Co se děje?"

"Harry?" napodobil Crabbe. "Co se děje… ne, Pottere! Crucio!"
Harry skočil po diadému. Crabbeho kletba ho minula, ale zasáhla kamennou bustu, která vyletěla do vzduchu. Diadém stoupal vzhůru a pak zmizel z dohledu v hromadě objektů, na kterých přistála busta.

"PŘESTAŇ!" zařval Malfoy a jeho hlas se nesl místností, zesílen ozvěnou. "Temný pan ho chce živého…"

"No a? Vždyť ho nezabíjím, ne?" zaječel Crabbe a opět odhodil Malfoyovu roku, která ho chytila. "Ale jestli budu moct, tak ho zabiju. Temný pán ho stejně chce mrtvého, tak co na tom…?"

Červené jiskry minuly Harryho jen o několik centimetrů. Hermiona vyběhla ze za rohu za ním a vyslala Omračující kouzlo na Crabbeho hlavu. Netrefila se pouze proto, že ho Malfoy strhl stranou.

"To je ta Mudlovská šmejdka! Avada Kedavra!"

Harry viděl, jak Hermiona uskočila stranou, a viděl také, jak Crabbeho chuť zabíjet vytlačila vše ostatní z jeho mysli. Vyslal na něho Omračující kouzlo. Crabbe uskočil a vyrazil Malfoyovi hůlku z ruky. Ta se odkutálela z dohledu pod horu rozbitého nábytku a kostí.

"Nezabíjejte ho! NEZABÍJEJTE HO!" křičel Malfoy na Crabbea a Goyla, kteří oba mířili na Harryho. Jejich zaváhání bylo vše, co Harry potřeboval.

"Expelliarmus!"

Goylova hůlka vylétla z jeho ruky a zmizela mezi objekty vedle něho. Goyle po ní hloupě skočil a pokoušel se ji znovu získat. Malfoy uskočil Hermionině druhému Omračujícímu kouzlu a Ron, který se najednou objevil na konci uličky, vypálil Spoutávací kletbu na Crabbea, která jen těsně minula cíl.

Crabbe se otočil a opět zakřičel, "Avada Kedavra!" Ron zmizel z dohledu,aby se vyhnul paprsku zeleného světla. Malfoy, stále ještě bez hůlky, se skrýval za třínohou skříní, když k nim Hermiona zamířila a zasáhla Goyla Omračujícím kouzlem.

"Někde tu je!" zařval na ni Harry a ukázal směrem na hromadu věcí, na kterou spadl starý diadém. "Podívej se po něm, já zatím pomůžu R…"

"HARRY!" zaječela.

Hlasitě se rozléhající hluk ho na poslední chvíli varoval. Otočil se a spatřil Rona i Crabbea, jak utíkají ze všech sil směrem k nim.

"Máš to rád propečený, ty špíno?" zaburácel Crabbe za běhu.

Zdálo se ale, že ani on nemá kontrolu nad tím, co udělal. Abnormálně veliké plameny je pronásledovaly a cestou zapalovaly hromady, k nimž se přiblížily.

"Aguamenti!" vykřikl Harry, ale proud vody, který se valil z jeho hůlky, se okamžitě vypařoval do vzduchu.

"UTÍKEJ!"

Malfoy chytil omráčeného Goyla a táhl ho za sebou. Crabbe je všechny předběhl a tvářil se velice vyděšeně. Harry, Ron a Hermiona běželi za ním a oheň je dál pronásledoval. Nebyl to normální oheň: Crabbe použil kletbu, o níž Harry nikdy neslyšel.

Když zatočili za roh, plameny je sledovaly dál, dokud byli naživu, chtěly je zabít. Nyní oheň měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr: Hořící pavouci, chiméry a draci rostli a mizeli, a památky předchozích staletí, které plameny živily, vylétaly do vzduchu do jejich otevřených úst, vyhazovány jejich končetinami plnými drápů, než je ono peklo pozřelo.


Malfoy, Crabbe a Goyle zmizeli z dohledu: Harry, Ron a Hermiona ztuhli; kolem nich kroužily ohnivé příšery, neustále se přibližovaly, šlehaly kolem svými drápy, rohy a ocasy a obklopoval je nesmírný žár.

"Co budeme dělat?" překřikovala Hermiona ohlušující burácení ohně. "Co budeme dělat?"
"Tady!"

Harry popadl pár košťat z nejbližší hromady haraburdí a hodil jedno Ronovi, který si za sebe posadil Hermionu. Harry okamžitě přehodil nohu přes druhé koště a kopnutím se odrazil od podlahy.

Všichni se vznesli do vzduchu a jen o kousek minuli zobák ohnivého dravce, který se po nich ohnal čelistí. Zaplavoval je kouř a žár: vyčarovaný oheň pod nimi pohlcoval majetek generací štvaných studentů, výsledky tisíců zakázaných pokusů a tajemství mnoha duší, které v komnatě našly útočiště. Harry nenašel ani stopu po Malfoyovi, Crabbovi a Goylovi. Snesl se k pustošivým příšerám z plamenů, jak nejvíc se odvážil, ale viděl jen oheň. Jak hrozný způsob umírání… tohle nikdy nechtěl…

"Harry, vypadněme odsud, vypadněme odsud!" zařval Ron, přestože bylo nemožné najít skrz černý kouř dveře.
A pak Harry uslyšel tenký, žalostný lidský hlas, který přicházel ze strašlivé bouře ničivých plamenů.

"Je to - příliš - nebezpečné!" zaječel Ron, ale Harry kroužil ve vzduchu.

Jeho brýle mu poskytovaly očím jakous takous ochranu přes kouřem, prohledával bouři plamenů pod ním, jestli nespatří náznak života, končetinu nebo obličej, který by doposud nebyl spálený jako dřevo…

A pak je uviděl: Malfoy rukama zakrýval Goyla, který upadl do bezvědomí. Seděli na křehké věži ze spálených stolů a Harry se spustil střemhlav dolů. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl jednu paži, ale i když ji Harry chytil, věděl, že to nebude dobré: Goyle byl příliš těžký a Malfoyova zpocená ruka mu okamžitě vyklouzla -

"JESTLI KVŮLI NIM ZEMŘEME, TAK TĚ ZABIJU, HARRY!" zařval Ronův hlas a jak se k nim snášela obrovská ohnivá chiméra, on a Hermiona vytáhli Goyla na své koště a vznesli se nahoru, když se Malfoy škrábal na Harryho koště.

"Dveře, dostaň se ke dveřím, ke dveřím!" zaječel Malfoy Harrymu do ucha, Harry zrychlil a sledoval Rona, Hermionu a Goyla skrz vzdouvající se černý kouř. Skoro nemohl dýchat - kolem nich bylo posledních pár předmětů, prozatím nespálených ničivými plameny, které vynesly do vzduchu ohnivé příšery jako na oslavu vítězství. Viděl poháry, štíty, jiskřící náhrdelník a starou, bezbarvou čelenku -

"Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!" ječel Malfoy, ale to už Harry ostře zatočil a zanořil se do plamenů. Diadém se pomalu snášel, otáčel a zářil, a směřoval do chřtánu šklebícího se hada. A pak ho polapil, chytil do své ruky -

Harry znovu prudce zatočil, jak se po něm had ohnal, vznesl se do výšky a namířil si to k místu, kde jak se modlil byly dveře otevřené: Ron, Hermiona a Goyle zmizeli a Malfoy se Harryho držel tak pevně, až to bolelo. Pak skrz kouř Harry spatřil obdélníkovou skvrnu, ke které vedl svoje koště, a za moment jeho plíce vdechly čistý vzduch a oni narazili do zdi chodby naproti komnatě.
Malfoy spadl z koštěte a ležel tváří k zemi, prudce oddychoval, kašlal a dávil se. Harry se převalil a posadil se: dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely a Ron a Hermiona funěli vedle Goyla, který byl stále v bezvědomí.

"C - Crabbe," vymáčkl ze sebe Malfoy. "C - Crabbe…"
"Je mrtvý," řekl Ron krutě.

Kromě kašlání a funění bylo všude ticho. Pak hradem otřáslo nespočet výbuchů a kolem nich se prohnala skupina průhledných postav na koních a jejich hlavy, které měly v podpaží, krvežíznivě ječely. Když se Hon Bezhlavých přehnal, Harry se postavil a rozhlédl okolo: kolem něj se stále odehrávala bitva. Slyšel víc výkřiků, než jen ty od vzdalujících se duchů. Projela jím vlna paniky.

"Kde je Ginny?" zeptal se ostře.

"Byla tady. Měla se pak vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby."

"Sakra, ty si myslíš, že po tom strašným ohni bude ještě fungovat?" řekl Ron a také vstal, škrábal se na hrudi a koukal napravo nalevo.

"Neměli bychom se rozdělit a hledat -?"
"Ne," zareagovala Hermiona a také se postavila. Malfoy a Goyle se ještě pořád zoufale váleli na podlaze; ani jeden z nich neměl hůlku. "Zůstaneme při sobě. Asi bychom měli jít - Harry, co to máš v ruce?"

"Cože? Jo, tohle - "

Vytáhl diadém a zvedl ho výš. Byl ještě horký, zčernalý od sazí, ale při bližším pohledu byl na něm stále rozpoznatelný nápis: Důvtip je nade všechna bohatství lidí.

Z diadému vytékala térová tmavá hmota podobná krvi. Diadém se náhle začal divoce třást, pak se rozlomil Harrymu v rukách, a když se tak stalo, Harry uslyšel slabounký vzdálený výkřik bolestí, který se neozýval z pozemků ani z hradu, ale z věci, která se mu právě rozpadla mezi prsty.

"To musel být Ďábelský Oheň!" zamumlala Hermiona a zírala na úlomky diadému.
"Prosím?"

"Ďábelský Oheň - jedovatý oheň - je jedna ze substancí, které ničí viteály, ale já bych se nikdy, nikdy v životě neopovážila ho použít, je příliš nebezpečný. Jak Crabbe věděl, jak ho -?"
"Musel se to naučit od Carrowových," řekl Harry chmurně.

"Škoda, že nedával pozor, když se zmiňovali jak ho zastavit," poznamenal Ron, jehož vlasy byly sežehnuté stejně jako Hermioniny a jehož obličej byl zčernalý. "Kdyby se nás všechny nesnažil zabít, docela by mě mrzelo, že je mrtvý."

"Ale uvědomuješ si to vůbec?" zašeptala Hermiona. "To znamená, že stačí, když najdeme hada - "
Nedokončila větu, jelikož chodbu naplnil jekot, výkřiky a nezaměnitelné zvuky zápasu. Harry se rozhlédl a srdce mu téměř selhalo: Smrtijedi pronikli do Bradavic. Fred a Percy právě couvali a každý z nich bojoval s maskovaným mužem.

Harry, Ron a Hermiona jim běželi na pomoc. Proudy světla létaly všemi směry a muž, který bojoval s Percym, urychleně couval. Kápě mu slétla z hlavy a oni spatřili vysoké čelo a pruh vlasů -

"Dobrý den, pane ministře!" křičel Percy a poslal kletbu přímo na Thicknesse, který upustil hůlku, skřípl si část hábitu a vypadal velice sklíčeně. "Už jsem se zmiňoval, že dávám výpověď?"

"Ty snad vtipkuješ, Percy!" zařval Fred, když se Smrtijed, s kterým bojoval, sesunul pod tíhou tří různých omračovacích kouzel. Thicknesse spadl na podlahu, kolem něj zaznělo několik výbuchů a on se jakoby přeměňoval na určitý druh mořského ježka. Fred se vesele podíval na Percyho.

"Ty jsi opravdu vtipkoval, Percy… myslím, že od tebe jsem neslyšel vtip asi - "

Vzduch vybouchl. Všichni se seskupili dohromady, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, dva Smrtijedi, jeden omráčený, druhý přeměněný: a na zlomek vteřiny, kdy nebezpečí téměř pominulo, byl svět roztržen na dvě poloviny. Harry letěl vzduchem a jediné, co mohl dělat, bylo pevně se držet tenkého kousku dřeva, jeho jediné zbraně, a zakrýt si hlavu rukama. Slyšel výkřiky svých druhů a bez naděje, že by zjistil, co se s nimi stalo -

Pak spadl zpátky na zem: byl napůl pohřben v troskách chodby, která byla napadena. Z jedné strany ho ovál studený vzduch a on pochopil, že hrad byl z části vyhozen do vzduchu. Na tváři ucítil lepkavou tekutinu a věděl, že krvácí. Pak uslyšel strašlivý výkřik, který mu převrátil vnitřnosti naruby a který vyjadřoval muka, jež nemohla způsobit žádná kletba ani plameny. Postavil se, mírně zavrávoral a byl vyděšený, jako toho dne ještě nebyl. Nebo možná, jako nebyl vyděšený nikdy ve svém životě…

Hermiona se prodírala troskami, mezi kterými byli na zemi tři rudovlasí muži přesně tam, kde zeď vybouchla. Harry popadl Hermionu za ruku a společně se prodírali skrz kámen a dřevo.

"Ne - ne - ne!" křičel někdo. "Ne! Frede! Ne!"

Percy třásl se svým bratrem, Ron klečel vedle nich, Fredovy oči zíraly do prázdna a v jeho obličeji zůstal poslední úsměv, který se na něm objevil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama