33. kapitola - Princův příběh

19. prosince 2016 v 17:00 | Lina |  Harry Potter
Harry klečel po Snapeově boku a zíral na něj, a teprve když velice blízko nich, promluvil vysoký chladný hlas, vyskočil na nohy, láhev pevně sevřenou v rukou, myslíc, že Voldemort znovu vstoupil do pokoje.

Hlas se odrážel od zdí i od podlahy a Harry zjistil, že Voldemort promlouvá k celým Bradavicím a jejich přilehlému okolí a že obyvatelé Prasinek a všichni ti, kteří stále bojují na hradě, ho mohou slyšet tak jasně, jako by stál vedle nich, jeho dech na jejich zátylcích, jako by je ovanula smrt.


"Bojovali jste statečně," řekl vysoký, chladný hlas. "Lord Voldemort ví, jak ocenit odvahu. Už nyní jste utrpěli těžké ztráty. Pokud budete i nadále vzdorovat, všichni zemřete, jeden po druhém. Já si však nepřeji, aby se to stalo. Každičká prolitá kapka kouzelnické krve je ztráta a plýtvání. Lord Voldemort je milosrdný. Přikazuji svým lidem, aby se okamžitě stáhli. Máte jednu hodinu. Postarejte se důstojně o své mrtvé, ošetřete své raněné. A teď mluvím přímo k tobě, Harry Pottere. Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat jednu hodinu v Zakázaném lese. Pokud na konci této hodiny nepřijdeš a osobně se mi nevzdáš, pak bitva znovu začne. Pak vstoupím do boje já sám, Harry Pottere, a najdu si tě, a potrestám každého muže, ženu či dítě, kteří se tě budou snažit přede mnou skrýt. Jednu hodinu."

Ron i Hermiona zuřivě zavrtěli hlavou a podívali se na Harryho.

"Neposlouchej ho," řekl Ron.

"Bude to v pořádku," řekla Hermiona divoce. " Pojďme - vraťme se do hradu, pokud on odešel do lesa, musíme vymyslet nový plán - "

Letmo pohlédla na Snapeovo tělo, a pak se rozběhla zpět k ústí tunelu. Harry zvedl neviditelný plášť a podíval se dolů na Snapea. Nevěděl, co by měl cítit, byl pouze šokovaný způsobem, jakým byl Snape zabit, a důvodem, proč k tomu došlo…

Aniž by někdo z nich promluvil, plížili se zpět tunelem. Harry si lámal hlavu, jestli i Ronovi a Hermioně stále doznívá Voldemortův hlas v uších.

´Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat hodinu v Zakázaném lese… jednu hodinu.´

Vypadalo to, jako by se na trávníku před hradem povalovaly balíky smetí. Mohla být asi hodina po soumraku, a přesto už byla tma jako v pytli. Ti tři spěchali směrem ke kamenným schodům. Před nimi ležel osamělý dřevák o velikosti malého člunu. Nikde nebylo ani známky po Drápovi nebo po jeho útočníkovi.

Hrad byl nepřirozeně tichý. Nebyly zde žádné záblesky světla, žádné rány, ani výkřiky, ani volání. Dlaždice opuštěné Vstupní haly byly potřísněny krví. Smaragdy byly stále rozházené všude po podlaze spolu s kousky mramoru a dřevěnými třískami. Část zábradlí byla stržena.

"Kde jsou všichni?" zašeptala Hermiona.

Ron se vydal do Velké síně. Harry se zastavil ve dveřích.
Stoly jednotlivých kolejí byly pryč a místnost byla plná lidí. Ti, co přežili, stáli ve skupinkách a navzájem se objímali. Madame Pomfreyová s několika pomocníky ošetřovala na vyvýšené plošině raněné. Mezi zraněnými byl i Firenze, z jehož boku prýštila krev a třásl se, neschopen vstát.

Mrtví leželi v řadě uprostřed haly. Harry nemohl vidět Fredovo tělo, protože byl obklopen svojí rodinou. George mu klečel u hlavy, paní Wesleyová ležela Fredovi na hrudi a tělo se jí třáslo. Pan Wesley si uhlazoval vlasy, zatímco mu po tvářích kanuly slzy.

Aniž by Harrymu něco řekli, Ron a Hermiona odešli. Harry viděl Hermionu, jak přistoupila k Ginny, jejíž obličej byl opuchlý a zarudlý od pláče, a objala ji. Ron se připojil k Billovi, Fleur a Perrymu, který Ronovi položil ruku kolem ramen.
Když se Ginny a Hermiona přiblížily ke zbytku rodiny, Harry jasně viděl na další těla ležící vedle Freda: Remus a Tonksová, bledí a tišší, vypadající pokojně, zdánlivě spící pod temným, začarovaným stropem.

Velká síň se zmenšovala, jak se Harry vzdaloval od jejích dveří. Nemohl popadnout dech. Nemohl snést pohled na další těla, ani pohled na další, kteří pro něj zemřeli. Nedokázal se připojit k Weasleovým, podívat se jim do očí, protože kdyby se vzdal hned na začátku, Fred by nikdy nemusel zemřít.

Odvrátil se a vyběhl nahoru po mramorovém schodišti. Lupin, Tonksová … toužil, aby nic necítil… přál si, aby mohl vyrvat své srdce, své vnitřnosti, vše, co křičelo uvnitř něj…

Hrad byl úplně prázdný, dokonce se zdálo, že i duchové se připojili k hromadnému truchlení ve Velké síni. Harry běžel bez zastavení, svíral křišťálovou láhev se Snapeovými posledními myšlenkami a nezpomalil, dokud se nedostal ke kamennému chrliči, který střežil kancelář ředitele.

"Heslo?"

"Brumbál." řekl Harry bezmyšlenkovitě, protože to byl on, koho toužil vidět, a k jeho vlastnímu překvapení chrlič uhnul stranou a odhalil točité schodiště.

Ale když Harry vpadl do oválné kanceláře, uviděl, jak hodně se změnila. Portréty, které visely všude kolem na stěnách, byly prázdné. Ani jeden ředitel nebo ředitelka nezůstali, aby ho sledovali; všichni, jak se zdálo, zmizeli, navštěvujíc další obrazy, které byly rozvěšeny po celém hradě, aby měli jasný přehled o tom, co se dělo.

Harry beznadějně pohlédl na Brumbálův opuštěný rám, který visel přímo za ředitelovou židlí, pak se od něj odvrátil.
Myslánka ležela ve skřínce stále na stejném místě: Harry ji postavil na stůl a nalil Snapeovy vzpomínky do široké mísy s runovými značkami podél okraje. Vniknout do hlavy někoho jiného by mohla být požehnaná úleva … nic, ani dokonce to, co mu Snape zanechal, nemohlo být horší než jeho vlastní myšlenky. Vzpomínky zavířily, stříbrné, bílé a cizí, a bez zaváhání, s pocitem bezstarostného klidu, jako by myslel, že to může zmírnit jeho mučivý zármutek, se do nich Harry ponořil.

Spadl přímo do slunečného dne a pod nohama pocítil prohřátou půdu. Když se narovnal, zjistil, že je na téměř opuštěném dětském hřišti. Vzdálenému obzoru dominoval samotně stojící vysoký komín. Dvě dívky se houpaly sem a tam, a zpoza skupinky keřů je pozoroval vyzáblý kluk.
Jeho černé vlasy byly příliš dlouhé a jeho oblečení se k sobě nehodilo, až to vypadalo, že je tomu tak záměrně: příliš krátké džíny, ošuntělý, příliš velký kabát, který mohl patřit dospělému muži, a podivné pytlovité tričko.

Harry se k chlapci přiblížil. Snape nevypadal starší než devět nebo deset let, nažloutlý, malý, šlachovitý. V hubeném obličeji se mu zračila nepopiratelná chtivost, když sledoval mladší z dívek houpající se výš a výš než její sestra.

"Lilůy, nedělej to!" zaječela ta starší.

Avšak když byla houpačka co nejvýš to šlo, dívka z ní vyskočila a vylétla do vzduchu, docela doslovně vylétla, vymrštila se proti nebi s hlasitým výkřikem veselí, a místo toho, aby dopadla na asfalt na hřišti, vznesla se jako akrobatka do vzduchu, nějakou chvíli zůstala nahoře a zlehka přistála o kus dál.

"Máma říkala, ať to neděláš!"

Petunie zabrzdila se skřípavým zvukem houpačku podpatky svých sandálů a vyskočila s rukama v bok.

"Máma řekla, že to máš zakázané, Lilly!"

"Ale já jsem v pohodě," řekla Lilly a stále se chichotala. "Tuny, podívej na tohle. Koukej, co dokážu."

Petunie se rozhlédla, hřiště bylo opuštěné krom jich samotných a Snapea, ačkoliv o něm dívky nevěděly.

Lilly zvedla spadený květ z keře, za kterým číhal Snape. Petunie postoupila dopředu, evidentně rozpolcená mezi zvědavostí a nesouhlasem. Lilly počkala, až byla Petunie dostatečně blízko, a pak napřáhla svou dlaň. Měla v ní květ, který otevíral a zavíral své okvětní lístky, jako nějaká podivně tvarovaná škeble.

"Přestaň s tím!" vykřikla Petunie.

"Vždyť ti to neubližuje," řekla Lilly, ale znovu zavřela ruku a hodila květ zpět na zem.

"Není to správné," řekla Petunie, přestože její oči sledovaly let květu na zem, a zaváhala. "Jak to děláš?" dodala a v jejím hlase zřetelně zazněla dychtivost.

"To je snad jasné, ne?" Snape se už nemohl déle ovládat a vyskočil zpoza keřů.

Petunie vyjekla a utekla zpět směrem k houpačkám, ale Lilly, ačkoliv byla určitě také vyděšená, zůstala stát tam, kde byla.
Snape vypadal, že se stydí za svůj zevnějšek. Jeho nažloutlé tváře se lehce zarděly, když se díval na Lilly.

"Co je jasné?" zeptala se Lilly.

S nádechem nervózního rozčilení Snape pohlédl na vzdálenou Petunii, která se teď krčila u houpaček, pak snížil hlas a řekl:

"Já vím, kdo jsi."

"Co tím myslíš?"

"Ty jsi… jsi čarodějka," zašeptal Snape.

Vypadala dotčeně.
"Tohle není zrovna moc hezké někomu říkat!"

Otočila se a uraženě odcházela směrem k své sestře.

"Ne!" řekl Snape. Nyní úplně zrudl a Harry se divil, proč si nesundá ten podivuhodně velký kabát, pokud to však nebylo kvůli tomu, že nechtěl, aby bylo vidět tričko pod ním. Vydal se k dívkám směšně podobný netopýrovi stejně jako jeho starší já.

Sestry si ho s nelibostí prohlížely, obě seděly na jedné houpačce jako by to bylo bezpečné místo k útěku.

" Ty jsi," řekl Snape Lilly. "Jsi čarodějka. Nějakou chvíli jsem tě sledoval. Ale není na tom nic špatného. Moje máma je taky čarodějka a já jsem čaroděj."

Petuniin smích byl jako sprška ledové vody.

"Čaroděj!" vykřikla, odvaha se jí vrátila, jen co se vzpamatovala ze šoku z nečekaného příchozího. "Já vím, kdo jsi. Jsi ten Snapeovic chlapec! Žijete dole na Tkalcovské, u řeky," pověděla k Lilly a bylo jasné, že tato adresa pro ni neoplývá zrovna dobrou pověstí.
"Proč jsi nás šmíroval?"

"Nešmíroval jsem," řekl Snape, rozpálený a zahanbený, se špinavými vlasy v jasném slunečním svitu. "Tebe bych rozhodně nesledoval," dodal nevraživě, "ty jsi mudla."

Přestože Petunie evidentně nerozuměla tomu slovu, těžko mohla přeslechnout tón, jakým bylo řečeno.

"Lilly, pojď, odcházíme!" vyštěkla pronikavě.

Lily poslechla svoji sestru, zírajíc na Snapea, zatímco šly pryč.
Stál tam a díval se, jak prošly brankou hřiště, a Harry, který jako jediný zůstal, si všiml Snapeova hořkého zklamání a pochopil, že Snape si tento okamžik plánoval již dlouho a že se nepovedl podle jeho představ…

Výjev zmizel a předtím, než to Harry poznal, vytvořil se jiný. Nyní se nacházel v řídkém stromoví. Viděl sluneční paprsky prosvítající mezi kmeny. Stromy vrhaly chladné, zelené stíny.
Dvě děti seděly na zemi se zkříženýma nohama s pohledy upřenými na sebe. Snape si sundal kabát; jeho podivné oblečení vypadalo v tomto polosvětle méně nezvykle.

"… a Ministerstvo tě může potrestat, pokud budeš čarovat mimo školu, dostaneš dopisy."

"Ale já jsem čarovala mimo školu!"

"U nás to nevadí, my ještě nemáme hůlky. Oni tě nechají na pokoji, dokud jsi dítětem a nemůžeš tomu zabránit. Ale až ti bude jedenáct," pokýval důležitě, "a začnou tě učit, pak musíš být opatrnější!"

Chvíli bylo ticho. Lilly zvedla spadlou větvičku a zakroužila s ní ve vzduchu, a Harry věděl, že si představuje, jak z ní srší jiskry. Pak větévku upustila, předklonila se k chlapci a řekla:

"Je to skutečné, že ano? Není to vtip? Petunie říká, že mi lžeš. Petunie říká, že nejsou žádné Bradavice. Jsou skutečné, že ano?"

"Pro nás ano," řekl Snape. "Pro ni však ne. Ale my dostaneme dopisy, ty a já!"

"Opravdu?" zašeptala Lilly.

"Určitě," řekl Snape, a i přes jeho špatně ostříhané vlasy a podivné oblečení to vypadalo, že se před ní rozvíjí zvláštně působivá osobnost překypující důvěrou ve svůj osud.

"A skutečně je přinese sova?" zašeptala Lilly.

"Obyčejně ano," řekl Snape. " Ale ty ses narodila mudlům, takže vás navštíví někdo ze školy, aby vše vysvětlil tvým rodičům."

"A záleží na tom? Že mám za rodiče mudly?"

Snape zaváhal. Jeho černé oči, dychtivé v zelenavém přísvitu, se pohybovaly přes její bledý obličej a přes její temně červené vlasy.

"Ne," řekl. "Nezáleží na tom."

"Dobře," řekla Lilly uvolněně, bylo zřejmé, že si dělala starosti.

"Ty máš spoustu magie," řekl Snape. "Viděl jsem to. Vždy, když jsem tě sledoval…"

Jeho hlas zeslábl; ona neposlouchala, ale natáhla se na zemi pokryté listím a dívala se na klenbu z listů stromů nad sebou. Sledoval ji stejně nenasytně jak předtím na hřišti.

"Co u vás doma?" zeptala se Lilly.

Mezi jeho obočím se objevila drobná vráska.
"Fajn," řekl.

"Už se tedy nehádají?"

"Ale jo, hádají," řekl Snape. Zvedl hromadu listí a začal ji nevědomky trhat na poloviny. "Ale nebude to dlouho trvat a budu pryč."

"Tvůj táta nemá rád kouzla?"

"On nemá rád vůbec nic," řekl Snape.

"Severusi?"
Lehký úsměv se mihl Snapeovi po tváři, když vyslovila jeho jméno.

"No?"

"Vyprávěj mi znovu o mozkomorech."

"Co o nich chceš ještě vědět?"

"Pokud budu čarovat mimo školu - "

"Za něco takového tě nepošlou k mozkomorům! Mozkomoři jsou pro lidi, kteří jsou skutečně zlí. Střeží kouzelnické vězení, Azkaban. Ty nemůžeš skončit v Azkabanu, jsi příliš - "

Znovu zrudl a roztrhal pár dalších lístků. Šelestivý zvuk za Harrym ho donutil se otočit; Petunie skrývající se za stromem ztratila rovnováhu.

"Tuny!" řekla Lilly hlasem naplněným překvapením a Snape vyskočil na nohy.

"Kdo teď šmíruje?" křičel. "Co chceš?"

Petunie stála bez dechu, vyděšená, že byla chycena. Harry viděl, jak se snaží vymyslet něco zraňujícího, co by mohla odvětit.

"Co to máš na sobě, mimochodem? řekla a ukazovala Snapeovi na hruď. "Halenku své matky?"

Ozvalo se prasknutí; větev nad Petuiinou hlavou padala. Lilly vykřikla; větev dopadla Petunii na rameno, ona se zapotácela a propukla v pláč.

"Tuny!"

Ale Petunie běžela pryč. Lilly se otočila na Snapea.

"To jsi udělal ty?"

"Ne." Díval se vzdorovitě i vyděšeně zároveň.

"Ale udělal!" odvrátila se od něj. "Udělal! Zranil jsi ji!"

"Ne - neudělal!"

Avšak toto už Lilly nepřesvědčilo; po posledním palčivém pohledu vyběhla z řídkého stromoví za svojí sestrou a Snape vypadal bídně a zmateně…

A výjev se změnil.

Harry se rozhlédl: byl na nástupišti devět a tři čtvrtě a Snape stál po jeho boku, nepatrně nahrbený, vedle hubené, kysele vyhlížející ženy s nažloutlou pletí, která se mu velmi podobala. Snape se díval na čtyřčlennou rodinu nedaleko od něj.
Dvě dívky stály kousek od svých rodičů. Zdálo se, že Lilly prosí svou sestru; Harry se přiblížil, aby je slyšel.

"…je mi to líto, Tuny, je mi to líto! Poslouchej - " chytila sestru za ruku a držela ji pevně, přestože se ji Petunie snažila vytrhnout. "Možná, že až tam budu - ne, poslouchej, Tuny! Možná, že až tam budu, podaří se mi jít k profesoru Brumbálovi a přesvědčit ho, aby si to rozmyslel!"

"Já - nechci - jít!" řekla Petunie a vytrhla svoji ruku ze sestřina sevření. "Myslíš, že chci jít na nějaký pitomý hrad a učit se být nějaký - nějaký - "

Její bledé oči těkaly po nástupišti, ke kočkám mňoukajícím v náručí svých majitelů, k sovám poletujícím a houkajícím ve svých klecích, ke studentům již připraveným ve svých dlouhých černých hábitech, kteří nakládali své kufry do červené parní lokomotivy nebo další, kteří se po letní odluce navzájem zdravili šťastnými výkřiky.

" - ty myslíš, že chci být blázen?"

Lilyiny oči se naplnily slzami, když jí Petunie vytrhla svou ruku.
"Nejsem blázen," řekla Lilly. "To je strašné, když to říkáš!"

"To je to, kam jdeš," odvětila Petunie s požitkem. "Zvláštní škola pro blázny. Ty a ten Snapeovic kluk… podivíni, to je to, co jste vy dva. Je dobře, že vás budou držet dál od normálních lidí. Je to pro naši bezpečnost."

Lilly pohlédla na své rodiče, kteří se s úžasem rozhlíželi po nástupišti. Pak se podívala zpět na svou sestru a její hlas byl slabý a nelítostný.

"Nemůžeš si myslet, že to je taková bláznivá škola, když jsi napsala řediteli a prosila ho, aby tě vzal."

Petunie zrudla.

"Prosila? Já jsem neprosila!"

"Viděla jsem jeho odpověď. Byla velmi milá."

"Neměla jsi to číst - " zašeptala Petunie. "Bylo to moje soukromí - jak jsi mohla - ?"

Lilly se prozradila, když vrhla letmý pohled směrem tam, kde stál Snape. Petunie zalapala po dechu.

"Ten kluk to našel! Ty a ten kluk jste čmuchali v mém pokoji!"

"Ne - nečmuchali - " Lilly se teď bránila. "Severus viděl obálku a nemohl uvěřit, že by mudla mohl napsat do Bradavic, to je všechno! Řekl, že musí existovat čarodějové v utajení v poštovních službách, kteří se starají o - "

"Čarodějové zřejmě strkají nos všude!" řekla Petunie, nyní tak bledá jako byla před chvílí rudá. "Blázne!" vyštěkla na svoji sestru a odkráčela ke svým rodičům…

Výjev znovu zmizel.

Snape spěchal uličkou Bradavického expresu, zatímco ten si to šinul krajinou. Již byl převlečený do svého školního hábitu, asi využil první příležitosti zbavit se svých strašných mudlovských hadrů. Nakonec zastavil před kupé, ve kterém si povídala skupinka neurvalých chlapců.
U okénka pak seděla schoulená Lilly, obličej přitisknutý na okenní tabuli.

Snape otevřel dveře kupé a posadil se proti Lilly. Podívala se na něj, a pak znovu vyhlédla z okna. Plakala.

"Nechci s tebou mluvit," řekla staženým hlasem.

"Proč ne?"

"Tuny m-mě nenávidí. Protože jsme viděli dopis od Brumbála."

"No a?"

Hodila po něm pohled hlubokého opovržení.
"Je to moje sestra!"

"Ona je ale jen - ," rychle se zarazil. Lilly, příliš zaměstnaná otíráním svých slz, které neměl nikdo vidět, ho neslyšela.

"Ale my už jedeme!" řekl neschopen potlačit nadšení ve svém hlase. "Už je to tak! Jedeme do Bradavic!"

Kývla, otřela si oči a i přes svůj smutek se usmála.

"Mohla bys být ve Zmijozelu," řekl Snape, povzbuzen jejím úsměvem.

"Zmijozelu?"

Jeden z chlapců, který s nimi sdílel kupé a který zatím o Lilly ani Snapea nejevil žádný zájem, se po vyslovení tohoto slova otočil a Harry, jehož pozornost byla připoutána k těm dvěma u okna, uviděl svého otce: drobný, černovlasý jako Snape, ale bylo jasně vidět, že je o něj dobře postaráno a že je zbožňován, což Snapeovi očividně chybělo.

"Kdo chce být ve Zmijozelu? Myslím, že odcházím, co říkáš?" James se zeptal chlapce, který seděl proti němu, a Harry se škubnutím zjistil, že to je Sírius.
Sirius se nesmál.

"Moje celá rodina byla ve Zmijozelu," řekl.

"Hrome," řekl James, "a to jsi mi připadal v pohodě."

Sírius se zašklebil.

"Možná poruším tradici. Kam bys chtěl nejraději, kdybys měl na výběr?"

James zdvihl neviditelný meč.
"Nebelvír, kde odvaha se nejvíc cení. Jako můj otec."

Snape vydal tichý, pohrdavý zvuk. James se k němu otočil.

"Máš s tím nějaký problém?"

"Ne," řekl Snape, ačkoliv jeho drobný úšklebek říkal něco jiného. "Pokud jsi raději odvážný než chytrý - "

"A kam doufáš, že se dostaneš ty, když nejsi ani jedno z toho?" prohodil Sírius.

James zařval smíchy. Lilly se narovnala, poněkud zčervenalá, a podívala se s nechutí na Jamese a Siriuse.

"Pojď, Severusi, najdeme si jiné kupé!"

"Oooo…"

James a Sirius napodobovali její vysoký hlas; James se Snapeovi pokusil podrazit nohy, když kolem něj procházel.

"Uvidíme se, Srabusi!" uslyšeli, když se za nimi zabouchly dveře kupé…

A výjev se změnil znovu…

Harry stál přímo za Snapem, když se díval na stoly osvětlené svíčkami, lemované uchvácenými obličeji. Potom profesorka McGonagallová řekla:

"Evansová, Lilly!"

Sledoval svoji matku, když na roztřesených nohou kráčela k vratké stoličce, na niž se posléze posadila. Profesorka McGonagallová jí položila na hlavu Moudrý klobouk a sotva vteřinu poté, co se dotkl temně rudých vlasů, klobouk vykřikl:

"Nebelvír!"

Harry slyšel, jak si Snape povzdechl.
Lilly si sňala klobouk, podala ho zpět profesorce McGonagallové, a pak spěchala k jásajícím Nebelvírským. Při chůzi se ale ještě ohlédla na Snapea a na tváří měla náznak smutného úsměvu. Harry viděl Siriuse, jak se posunul, aby jí uvolnil místo na lavičce. Ona mu věnovala letmý pohled a zdálo se, že v něm rozpoznala chlapce z vlaku, a tak zkřížila ruce a přísně se k němu otočila zády.

Rozřazování pokračovalo. Harry viděl, jak se Lupin, Pettigrew a jeho otec připojili k Lilly a Siriusovi u nebelvírského stolu. Nakonec, když už na rozřazení zbývalo pouze dvanáct studentů, profesorka McGonagallová zavolala Snapea.

Harry šel s ním ke stoličce a díval se, jak mu položila klobouk na hlavu.

"Zmijozel!" vykřikl Moudrý klobouk.

A Severu Snape šel až na druhou stranu haly, pryč od Lily, kde ho přivítali Zmijozelští a kde ho Lucius Malfoy, s prefektským odznakem zářícím na hrudi, poplácal po zádech, když se posadil vedle něj…

A výjev se změnil…

Lily a Snape se procházeli po nádvoří a evidentně se hádali. Harry si pospíšil, aby je dohonil a mohl je slyšet. Když je doběhl, uvědomil si, o kolik jsou oba vyšší: zdálo se, že uběhlo několik let od doby, kdy byli zařazeni.

"…myslel jsem, že jsme byli přáteli?" říkal Snape. "Nejlepšími přáteli?"

"My jsme, Seve, ale nemám ráda lidi, se kterými se potloukáš! Promiň, ale Avery a Mulciber se mi hnusí! Mulciber! Co na něm vidíš, Seve? Nahání mi hrůzu! Nevíš snad, co se onehdy snažil udělat Mary Macdonaldové?"

Lily došla ke sloupu a opřela se o něj, dívajíc se do úzkého, nažloutlého obličeje.
"To nic nebylo," řekl Snape. "Byla to sranda, to je vše - "

"Byla to černá magie, a pokud myslíš, že to bylo zábavné - "

"A co takhle ten neřád Potter a jeho kámoši?" ptal se Snape. Znovu zrudl, když to říkal, neschopen, jak se zdálo, udržet se ve svém vzteku.

"Co s tím má Potter co dělat?" řekla Lilly.

"Čmuchají v noci venku. Kolem toho jejich Lupina je něco divného. Kam chodívá?"

"Je nemocný," řekla Lilly. "Říkají, že je nemocný - "

"Každý měsíc za úplňku?" řekl Snape.

"Znám tvou teorii," řekla Lilly a znělo to chladně. "A mimochodem, proč jsi tím tak posedlý? Proč se staráš o to, co dělají v noci?"

"Jenom se ti snažím ukázat, že nejsou tak úžasní, jak si všichni myslí."

Intenzita jeho upřeného pohledu způsobila, že zrudla.
"I když, oni neprovádějí černou magii." snížila svůj hlas. "A ty jsi skutečně nevděčný. Slyšela jsem, co se stalo tehdy v noci. Slídil jsi v tom tunelu u vrby mlátičky a James Potter tě zachránil před něčím tam dole - "

Celý Snapeův obličej se zkřivil a on vyprskl: "Zachránil? Zachránil? Ty asi myslíš, když si hrál na hrdinu? Zachraňoval si svůj krk a stejně tak i krky svých přátel! Ty nebudeš - nenechám tě - "

"Nenecháš mě? Nenecháš mě?"

Lilly měla své jasně zelené oči otevřené a Snape ustoupil.

"Nemyslel jsem - já jenom nechci vidět, jak děláš hlupáka z - líbíš se mu, líbíš se Jamesovi Potterovi!" Zdálo se, že tato slova z něj vypadla proti jeho vůli.

"A on není… Každý si myslí… velký famfrpálový hrdina - " Snapeova hořkost a nelibost způsobovaly, že nebyl schopný se vyjádřit, a Lilyino obočí se zdvihalo čím dál výš.

"Já vím, že James Potter je arogantní náfuka," řekla a vpadla Snapeovi do řeči. "Nepotřebuju, abys mi to říkal. Ale Mulciberův a Averyho smysl pro humor je učiněné zlo. Zlo, Seve. Nedokážu pochopit, jak se s nimi můžeš přátelit."

Harry pochyboval, že Snape vůbec slyšel její námitky k Mulciberovi a Averymu. V okamžiku, kdy urazila Jamese Pottera, se celé jeho tělo uvolnilo a jak šli dál, Snape viditelně ožil…

A výjev zmizel…

Harry se díval, jak Snape vyšel z Velké síně poté, co odevzdal své NKÚ z Obrany proti černé magii. Díval se, jak vyšel ven z hradu a neúmyslně zabloudil k místu nedaleko buku, kde spolu seděli James, Sírius, Lupin a Pettigrew.

Ale v tomto případě se Harry udržoval v určité vzdálenosti, neboť věděl, co bude následovat - James zdvihne Severuse do vzduchu a zesměšní ho; věděl, co se stalo a slyšet a vidět to znovu mu nečinilo pražádné potěšení.
Viděl, jak se ke skupince připojila Lily a vystoupila na Snapeovu obranu. Vzdáleně slyšel, jak na ni Snape vykřikl v svém pokoření a vzteku to neodpustitelné slovo:

"Mudlovská šmejdka."

Výjev se změnil…

"Je mi to líto."

"Nezajímá mě to."

"Promiň!"

"Šetři svůj dech."

Byla noc. Lilly stála v županu se založenýma rukama před obrazem Buclaté dámy u vchodu do nebelvírské věže.

"Nepřišla bych, kdyby mi Mary neřekla, že vyhrožuješ, že tu přespíš."

"To jsem řekl a taky bych to udělal. Nikdy bych tě nenazval mudlovskou šmejdkou, prostě mi to jenom - "

"Uletělo?" V Lillyině hlase však nebyla žádná lítost. "Už je příliš pozdě. Už mnohokrát jsem ti odpustila. Nikdo z mých přátel nechápe, proč se s tebou pořád ještě bavím. Ty a tvoji drazí smrtijedští přítelíčkové - vidíš, nikdy jsi to nepopřel!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama