36. kapitola - Trhlina v plánu

19. prosince 2016 v 19:30 | Lina |  Harry Potter
Znělo to jako výbuch z kanónu, vybuchující zlaté plameny, jako by označovaly místo, kde se jejich kouzla střetly. Harry viděl Voldemortův zelený paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl jak Bezová vyletěla vysoko do vzduchu, temná oproti vycházejícímu slunci, letící přes okouzlený strop jako hlava Naginiho, letící vzduchem ke svému novému pánovi, kterého nemohla zabít.


A Harry se spolehlivým umem chytače ji chytil do svých rukou, zatímco Voldemort byl odhozen dozadu, s rukama roztaženými. Tom Raddle dopadl na podlahu, jeho tělo bylo slabé s scvrklé, jeho bílé ruce prázdné a hadí hlava bezduchá a prázdná.

Voldemort byl mrtev, zabit vlastní kletbou, Harry tam stál se dvěma hůlkami v ruce, zírajíc na tělo svého nepřítele.

Po sekundě ticha šok té chvíle zmizel: poté se ticho kolem Harryho zlomilo, jak lidé kolem něj začali řvát.

První kdo k němu přišli, byli Ron a Hermiona, a bylyto jejich ruce, které se kolem něj ovinuly, jejich nesrozumitelné výkřiky jej ohlušovaly.

Byli tu Ginny, Neville, a Lenka, pak také všichni Weasleyové, Hagrid, Kingsley, McGonagallová, Kratiknot a Prýtová. Harry neslyšel ani slovo z toho, co křičeli, nemluvě o všech, co ho poplácávali, stovky lidí se na něj tlačily, všichni tito si chtěli sáhnout na Chlapce Který Přežil ---

Sluneční paprsky se přelily přes Bradavice a Velká síň zaplanul světlem.

Harry byl nedílnou součástí oslavy plné výkřiků radosti a štěstí. Chtěli, aby tu byl s nimi, jejich vůdce a symbol, jejich zachránce a jejich průvodce, a to, že nespal již mnoho hodin a že si přál být ve společnosti pouze několika z nich, nikoho očividně nezajímalo.

Musel hovořit s těmi, kteří si ho na pár chvil ukořistili, podat jim ruku, sledovat jejich pláč, vyslechnout jejich díky a poslouchat také novinky ze všech koutů země, které přicházely spolu s ránem.

Očarovaní kletbou Imperius po celé zemi se postupně probírali, Smrtijedi prchali pryč, jinak byli chyceni, nevinní z Azkabanu byli propouštěni a Kingsley Pastorek byl jmenován Ministrem kouzel.

Odnesli Voldemortovo tělo pryč ze sálu, pryč od těl Freda, Tonksové, Lupina, Colina Creeveyho a patnácti dalších, kteří zemřeli při souboji s ním.

McGonagallová nahradila stoly jednotlivých kolejí jedním velkým, takže odteď nebude nikdo sedět podle příslušnosti ke koleji. Všichni budou smícháni dohromady - učitelé a žáci, duchové a rodiče, kentauři a domácí skřítci.

Firenze ležel v rohu a zotavoval se... Všichni byli spolu, učitelé i žáci, duchové, rodiče, kentauři i domácí skřítkové, Dráp koukal skrz vymlácené okno a lidé mu házeli jídlo do jeho vysmáté pusy.

Po chvíli vyčerpaný Harry zjistil, že sedí na lavičce vedle Lenky.

"Být tebou, chtěla bych být v klidu někde pryč," řekla.

"Přesně to bych si přál," odpověděl jí.

"Odlákám jejich pozornost," řekla Lenka. "Použij svůj plášť."

Než stačil něco říct, Lenka zařvala,

"Ooo, podívejte, Blibbering Humdinger!" ukazujíc na okno, všichni, kteří ji slyšeli, se tam podívali.

Harry přes sebe přetáhl plášť a stoupl si.

Teď mohl projít skrz sál bez nechtěné pozornosti. Uviděl Ginny dva stoly od něj; seděla s hlavou složenou na klíně své matky: Bude čas si s ní promluvit později, hodiny, dny, možná roky, které sní bude moci mluvit.
Viděl Nevilla, Nebelvírův meč ležel vedle něj. Jak kráčel mezerou mezi stoly, uviděl tři Malfoyovi, semknuté dohromady, nejistí, jestli by tu měli být, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Všude, kam se podíval, viděl rodiny, které byly spolu a nakonec, uviděl ty dva, které chtěl vidět nejvíc.

"To jsem já," zamumlal, krčíc se mezi nimi. "Půjdete se mnou?"

Oba se najednou zvedli a Ron A Hermiona společně opustili Velkou síň.
Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku:


Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený,
A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit!


"On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?" řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít.

Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové.
Ze všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a zasloužili si vědět pravdu.

Pečlivě jim vylíčil, co viděl v Chroptící chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když jim neřekl, kam je vlastně vede.

"Můžeme jít nahoru?" zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny.

"samozřejmě,"zamručel chrlič.

Vyšplhali se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru.
Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota --

Ale byl to aplaus.


Byl to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů, aby si mohli podat ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni.

Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem:

" Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut."

Ale Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do jeho dlouhého stříbrného vousu a pýcha s vděčností z něj vycházející naplňovaly Harryho tím samým blahem, jako zpěv Fénixe.

Nakonec Harry pozvedl své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali, až promluví. Avšak jeho slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi.
A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu.

"Tato věc byla skryta ve Zlatonce," začal. "Upustil jsem ji v lese, ale nevím přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?"

"Můj drahý chlapče," řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě sledovali, "samozřejmě, je to moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?"

"Nikdo další," řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou.

"Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek," řekl Harry a osvítil Brumbála.

"Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále."

"A pak tam byla tato."

Harry zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ni podívali s takovou úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý, neviděl rád.

"Nechci ji, " řekl Harry.

"Cože?" vyjekl hlasitě Ron. "Nejsi hloupej?"

"Já vím, že je mocná, " řekl Harry unaveně, "ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže..."

Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera.

"Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné."

Vše, co věděl, bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic.

Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku Starodávné hůlky a pronesl:

"Reparo."

Ve chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech, jako by hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení.

"Dám Starodávnou hůlku tam," řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že? Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec."

Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého.

"Jsi si jistý?" zeptal se Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku.

"Myslím, že má Harry pravdu," řekla tiše Hermiona.

"Z té hůlky je víc škody, než užitku, " řekl Harry. "A upřímně řečeno, " otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svoji postel s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro něj třeba Krátura nenachystal sendvič, "potíží jsem měl v životě už dost. "
I Bradavičtí domácí skřítci se začali hemžit kolem, řvali, mávali noži a sekáčky na maso, a v jejich čele byl Krátura s medailonem Reguluse Blacka. Jeho hlas byl slyšet i přes okolní hluk:

"Bojujte! Bojujte! Bojujte za mého pána, ochránce domácích skřítků! Bojujte proti Temnému pánu ve jménu statečného Reguluse! Bojujte!"

Bodali a sekali do nohou Smrtijedů, jejich úzké tváře byly plné zuřivosti, a kamkoli se Harry podíval, viděl Smrtijedy, kteří padali na zem pod náporem nepřátel, zasahováni kouzly a šípy z luků, bodáni do nohou skřítky, nebo se prostě jen pokoušeli o útěk, ale byli pohlceni přibíhajícími hordami.

Nebyl to však konec. Harry spěchal mezi duelisty a zmítajícími se vězni až do Velké síně.

Voldemort byl uprostřed bitvy, zasahoval a srážel všechny v dosahu. Harry nemohl bezpečně zamířit, a tak se probojovával blíže a blíže k němu. Velká síň začínala být přeplněna, jak se do ní bez ustání hrnuli další a další bojeschopní jedinci.

Harry viděl George a Lee Jordana, jak srazili k zemi Yaxleyho, viděl padnout Dolohova poraženého Kratiknotem, viděl Waldena Macknaira, jak ho Hagrid hodil přes celou místnost, přičemž narazil do kamenné zdi na druhé straně a v bezvědomí se svezl na zem.
Viděl Rona a Nevilla, kteří složili Fenrira Šedohřbeta. Aberforth omráčil Rookwooda, Arthur a Percy porazili Thickneseeho a Lucius a Narcissa Malfoyovi běhali skrz dav, ani se nepokoušeli bojovat, a volali svého syna.

Voldemort bojoval s McGonagallovou, Křiklanem a Kingsleym najednou, ve tváři měl nenávist, když kolem něho běhali a útočili a on je nemohl dorazit...

Bellatrix také ještě bojovala, několik metrů od Voldemorta, a stejně jako její mistr soupeřila se třemi protivníky najednou: Hermiona, Ginny a Lenka útočily ze všech sil, avšak boj byl vyrovnaný. Harry se přestal soustředit na svůj cíl, když spatřil Smrtící kletbu letící tak těsně kolem Ginny, že unikla smrti jen o několik centimetrů...

Změnil směr, vydal se místo k Voldemortovi k Bellatrix, avšak než stihl urazit pár kroků, byl odstrčen stranou.

"MOJI DCERU NECH BÝT, TY DĚVKO!"

Paní Weasleyová za běhu odložila svůj plášť, aby si uvolnila ruce, a Bellatrix se při pohledu na svého nového protivníka hlasitě rozesmála.

"UHNĚTE MI Z CESTY!" zaječela paní Weasleyová na tři děvčata a rychlým mávnutím hůlky začala duel.

Harry se zděšením a obavami sledoval Molly Weasleyovou, jejíž hůlka začala s neuvěřitelnou rychlostí kmitat vzduchem, a Bellatrix Lestrangeovou, které úsměv zmrzl na rtech. Paprsky světla létaly z obou hůlek a podlaha kolem obou čarodějek byla zničena. Obě ženy se snažily zabít.

"Ne!" křikla paní Weasleyová, když jí pár studentů přiběhlo na pomoc. "Vraťte se! Běžte zpátky! Ta je moje!"

Stovky lidí stály podél zdí a sledovaly dva boje - Voldemorta a jeho tři protivníky, Bellatrix a Molly.
Harry stál neviditelný uprostřed mezi nimi a chtěl zaútočit, ale ještě je ochraňoval, protože si nebyl jistý, jestli by nezasáhl nevinné.

"Co se stane s tvými dětmi, až tě zabiju?" vysmívala se Bellatrix stejně šíleně jako její pán a poskakovala, když kolem ní tančily Molliny kletby. "Až bude maminka pryč jako Fredík?"

"Našich - dětí - se - už - nikdy - nedotkneš!" zakřičela paní Weasleyová.

Bellatrix se zasmála stejně rozjařeně, jako Sirius, když spadl za závoj.

Mollyina kletba vletěla Bellatrix pod paži a trefila ji přímo do hrudníku, rovnou do srdce.

Bellatrix zmrzl úsměv na rtech, vykulila oči: na chvilku pochopila, co se stalo, a pak se svalila na zem. Od přihlížejících se ozvalo zahučení a Voldemort zařval.

Harry se cítil, jako by se dal do pohybu: viděl McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana vržené do vzduchu, kterak se kroutí a svíjí. Jako by Voldemortův vztek padnutím jeho posledního vybuchl jako bomba. Voldemort pozvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.

"Protego!" zvolal Harry a ochranné kouzlo se rozložilo uprostřed sálu. Voldemort se rozhlédl okolo a uviděl Harryho, který si konečně sundal neviditelný plášť.

Šokovaný i radostný jekot a výkřiky typu:

"Harry!" "On je naživu!"

ihned umlkly. Dav se bál. Když se na sebe Voldemort a Harry podívali a začali kolem sebe kroužit, nastalo absolutní ticho.

"Nechci, aby mi někdo pomáhal," řekl Harry nahlas a v tom tichu se jeho hlas nesl jako troubení trubky.

"Má to tak být. Mám to být já."

Voldemort zasyčel.

"Potter to tak nemyslel," řekl a jeho červené oči byly doširoka otevřené. "Takhle to přece nedělá, ne? Za koho se schováš dnes, Pottere?"

"Za nikoho," řekl Harry jednoduše. "Nemáš žádné další viteály. Jen ty a já. Ani jeden nemůže žít, dokud je druhý stále naživu, a jeden z nás z toho vyvázne..."

"Jeden z nás?" zašklebil se Voldemort, celé jeho tělo bylo napjaté a měl strnulý pohled jako had, který se chystá zaútočit.
"Myslíš, že to budeš ty, že? Chlapec, který zůstal náhodou naživu, protože Brumbál tahal za provázky?"

"Náhoda? Byla to náhoda, když moje matka zemřela, aby mě zachránila?" zeptal se Harry.

Stále se pohybovali šikmo, oba dva, v dokonalém kruhu, udržujíc si navzájem od sebe stálý odstup. Harry se díval jen do Voldemortovy tváře.

"Náhoda, když jsem se rozhodl bojovat na tom hřbitově? Náhoda, když jsem se dnes neubránil, stále jsem naživu a znovu jsem se vrátil bojovat?"

"Náhody!" zakřičel Voldemort, ale stále nezaútočil.

Sledující dav byl přimražený, jakoby zkamenělý. A zdálo se, že kromě těch dvou v sále nikdo nedýchal.

"Náhoda, šance a fakt, že ses krčil a fňukal za sukněmi lepších mužů a žen. Nechal jsi mě je zabít místo tebe!"

"Dnes v noci už nikoho nezabiješ," řekl Harry, když kráčeli dokola a dívali se z očí do očí - zelené do červených. "Už nikdy nebudeš schopen nikoho zabít. Ještě nechápeš? Byl jsem připraven zemřít, abys jim už neubližoval -"

"Ale neumřel jsi!"

"- chtěl jsem, a to stačí. Udělal jsem to, co má matka. Jsou před tebou chráněni. Nevšiml sis, že žádné z tvých kouzel, které jsi na ně seslal, je nesvázalo? Můžeš je mučit. Nemůžeš se jich ale dotknout. Nepoučil ses ze svých chyb, Raddle, že?"

"Troufáš si -"

"Ano, troufám, " řekl Harry. "Vím věci, které nevíš, Tome Raddle. Vím spoustu důležitých věcí, které ty ne. Chceš nějakou slyšet, než uděláš další chybu?"

Voldemort nemluvil, ale chodil v kruhu a Harry ho viděl, jak dočasně hypnotizuje pohledem. Obrátil se k němu se spokojeným výrazem ve tváři, že si Harry myslel, že už zná to tajemství...

"Je to opět láska?" řekl Voldemort, na jeho obličeji se objevil výsměch. "Brumbálovo řešení, láska, kterou prohlašoval i před smrtí, ale láska nezabránila tomu, aby nespadl z věže a nezabilo ho to, jako starou voskovou figurínu. Láska, která mi nezabránila zabít tvoji mudlovskou matku jako švába. Pottere a nikdo tě nemá rád tolik, aby se sem dostavil a postavil se proti mně. Takže co teď mělo zastavit tvoji smrt?

"Jedna věc," řekl Harry a zatím co kolem sebe kroužili a zahleděni do sebe přemýšleli o posledním tajemstvím.

"Láska tě teď nezachrání," řekl Voldemort, "musíš teď doufat, že ovládáš více magii, než já, a že máš silnější magické zbraně.""Věřím v oboje," řekl Harry a viděl záblesk překvapení ve Voldemortově tváři, ale ten náhle zase zmizel a Voldemort se začal smát a jeho smích byl strašidelnější než jeho jekot, znělo to, jako by byl duševně chorý, jeho hlas se ozýval po celé ztichlé hale.

"Myslíš si, že ovládáš lépe magii než já?" řekl. "Než já, než Lord Voldemort, který ovládá takovou magii, o které se Brumbálovi jen mohlo zdát?"

"Ano, snil o tom," řekl Harry, "ale věděl více než ty, věděl více, aby věděl, že nesmí dělat to, co ty."

"Myslíš, že byl slabý" zařval Voldemort, "tak slabý, aby se odvážil postavit tomu, co mělo být jeho, co mělo být moje."

"Ne, byl chytřejší než ty," řekl Harry, "lepší kouzelník, lepší člověk."

"Zasloužil jsem se o smrt Albuse Brumbála!"

"To si jenom myslíš," řekl Harry, "ale mýlíš se."

Poprvé po dlouhé době koukající se postavy z obrazů zadrželi dech.

"Brumbál je mrtev!" vyštěkl Voldemort, " má hrob na Bradavických pozemcích, viděl jsem ho, Pottere, už se nikdy nevrátí!"

"Ano Brumbál je mrtev," řekl klidně Harry, "ale ty ses nepřičinil o jeho smrt. Vybral si vlastní způsob smrti, vybral si ho pár měsíců předtím, než zemřel. Všechno udělal člověk, o kterém jsi si myslel, že je tvým člověkem."

"Co si to vymýšlíš?" řekl Voldemort, ale stále nespouštěl svoje rudé oči z Harryho.

"Severus Snape nebyl tvým člověkem," řekl Harry, "pracoval pro Brumbála. Byl Brumbálův od té doby, co jsi začal pást po mé matce. Nikdy jsi si toho nevšiml, protože tomu nerozumíš. Nikdy jsi neviděl Snapova patrona, že ne, Raddle?"

Voldemort neodpověděl, ale stále kolem něho kroužil v kruhu.

"Snapův Patron je laň, stejně jako mé matky," řekl Harry, "stejně jako mé matky, protože ji celý život miloval, už od té doby, co byli malí. Ale mohl jsi si toho všimnout," řekl Harry a viděl, jak Voldemortovi zahořely nozdry, " měl jsi to pochopit, když tě žádal, abys ušetřil její život."

"Jen ji obdivoval, to je všechno!" ušklíbnul se Voldemort, " když zemřela, řekl, že je to jen další ženská, nečistá krev.."

"Samozřejmě, že ti to takhle řekl," pokračoval Harry, "ale byl Brumbálův špión od té doby, co jsi ji napadl, a pracoval potom pořád jen pro něho. Brumbál zemřel, až si o to Snapea požádal!"

"Na tom nezáleží!" ječel Voldemort, který předtím pozorně poslouchal každé jeho slovo, ale nyní propuknul v bláznivý smích.
"Nezáleží na tom, jestli byl Brumbálův, nebo můj, nebo jaké nepříjemné překážky mi stavěl do cesty. Zničil jsem ho, jako jsem zničil tvoji matku, Snape opět vsadil na velkou lásku. Všechno to dává smysl, ale, Pottere, spoustu věcem ještě nerozumíš."

"Brumbál se snažil udržet Starodávnou hůlku ode mě! Myslel si, že Snape bude pro ni dobrý pán! Ale stejně jsem ji získal, malý kluku, dosáhl jsem toho dříve, než jsi ji mohl získat ty, pochopil jsem celou pravdu dříve, než jsi ji pochopil ty. Zabil jsem před třemi hodinami Snapea a Starodávná hůlka, Bezová hůlka, Hůlka osudu je opravdu moje! Brumbálův plán vyhořel, Harry Pottere! "


"Jasně, že ano." řekl Harry. "Máš pravdu. Ale ještě předtím, než se mě pokusíš zabít, doporučuji ti zamyslet se nad tím, co jsi udělal . . . . Přemýšlej a zkus trochu zpytovat svědomí, Raddle . . ."

"Co to má znamenat?!"

Ze všech věcí, které mu řekl, toto zasáhlo Voldemorta nejvíc. Harry viděl, jak mu kůže kolem očí zbělala.

"Je to tvá poslední šance," pokračoval Harry, "to je vše, co ti zbylo. . . . viděl jsem, co se ti jinak stane. . . . bud' chlap . . zkus. . . zkus trochu zalitovat. . . ."

"Ty se opovažuješ --- ?" řekl Voldemort znovu.

"Ano," řekl Harry, "protože Brumbálův poslední plán nebyl mířen jen na mě. Ale také na tebe Raddle."

Voldemortova ruka se třásla na Bezové hůlce a Harry uchopil Dracovu hůlku velice pevně.

"Ta hůlka stále nefunguje, tak jak má, protože jsi zabil špatnou osobu. Severus Snape nikdy nebyl pravý vlastník té hůlky. On nikdy neporazil Brumbála."

"On ho zabil --- "

"Neposlouchal jsi mě? Snape nikdy nepřemohl Brumbála! Brumbálova smrt byla součást jejich plánu! Brumbál měl zemřít, neporažen, poslední vlastník hůlky! Kdyby vše šlo podle plánu, tak síla hůlky by zemřela spolu s ním!"

"Ale potom, Pottere, Brumbál byl tak hodný, že mi tu hůlku dal!" Voldemortův hlas byl plný zlomyslného potěšení. "Ukradl jsem hůlku z hrobu jejího posledního vlastníka! Ukradl jsem ji i přes přání jejího posledního pána! Síla hůlky je nyní má!"

"Ty jsi to pořád nepochopil, že ne Raddle? To, že máš hůlku v ruce, nestačí. Neznamená to, že je tvoje. Neposlouchal jsi Ollivandera? hůlka si vybírá kouzelníka . . . Bezová hůlka si vybrala nového vlastníka předtím, než Brumbál zemřel, někoho, kdo na ni od té doby ještě ani nesáhl. Nový vlastník sebral Brumbálovi hůlku proti jeho vůli, nikdy si vlastně neuvědomil, co udělal nebo, že nejnebezpečnější hůlka na světe je teď jeho . . ."

Voldemortův hrudník se zvedal a klesal, Harry cítil, že brzy zaútočí.

"Pravý vlastník Bezové hůlky je Draco Malfoy."

Na chvilku byl ve Voldemortově tváři vidět strach, ale hned zmizel.

"Záleží na tom vůbec?" řekl potichu. "I když budeš mít pravdu Pottere, nedělá to žádný rozdíl mezi mnou a tebou. Už nemáš hůlku z fénixe: Náš duel bude o zkušenosti . . . a až tě zabiji, dojdu si pro Draca Malfoye . . ."

"Ale na to je už pozdě," řekl Harry. "Propásl jsi svou šanci. Já jsem přemohl Draca již před týdny. Vzal jsem mu hůlku"

Harry zamával s hůlkou, kterou držel v ruce a cítil jak se na ni upnuly zraky všech v hale.

"Na tom vše záleží, ne?" zašeptal Harry. "Ví hůlka v tvé ruce, že její poslední vlastník byl přemožen? Protože jestli ano . . . Já jsem nyní její pravý vlastník."

Náhle záblesk červeného světla ozářil jejich tváře jako vycházející slunce.

Pán Zla zařval, v tu samou chvíli také Harry slyšel svůj hlas křičet, svírajíc Dracovu hůlku:

"Avada Kedavra!"

"Expelliarmus!"
Znělo to jako výbuch z kanónu, vybuchující zlaté plameny, jako by označovaly místo, kde se jejich kouzla střetly. Harry viděl Voldemortův zelený paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl jak Bezová vyletěla vysoko do vzduchu, temná oproti vycházejícímu slunci, letící přes okouzlený strop jako hlava Naginiho, letící vzduchem ke svému novému pánovi, kterého nemohla zabít.

A Harry se spolehlivým umem chytače ji chytil do svých rukou, zatímco Voldemort byl odhozen dozadu, s rukama roztaženými. Tom Raddle dopadl na podlahu, jeho tělo bylo slabé s scvrklé, jeho bílé ruce prázdné a hadí hlava bezduchá a prázdná.

Voldemort byl mrtev, zabit vlastní kletbou, Harry tam stál se dvěma hůlkami v ruce, zírajíc na tělo svého nepřítele.

Po sekundě ticha šok té chvíle zmizel: poté se ticho kolem Harryho zlomilo, jak lidé kolem něj začali řvát.

První kdo k němu přišli, byli Ron a Hermiona, a bylyto jejich ruce, které se kolem něj ovinuly, jejich nesrozumitelné výkřiky jej ohlušovaly.

Byli tu Ginny, Neville, a Lenka, pak také všichni Weasleyové, Hagrid, Kingsley, McGonagallová, Kratiknot a Prýtová. Harry neslyšel ani slovo z toho, co křičeli, nemluvě o všech, co ho poplácávali, stovky lidí se na něj tlačily, všichni tito si chtěli sáhnout na Chlapce Který Přežil ---

Sluneční paprsky se přelily přes Bradavice a Velká síň zaplanul světlem.

Harry byl nedílnou součástí oslavy plné výkřiků radosti a štěstí. Chtěli, aby tu byl s nimi, jejich vůdce a symbol, jejich zachránce a jejich průvodce, a to, že nespal již mnoho hodin a že si přál být ve společnosti pouze několika z nich, nikoho očividně nezajímalo.

Musel hovořit s těmi, kteří si ho na pár chvil ukořistili, podat jim ruku, sledovat jejich pláč, vyslechnout jejich díky a poslouchat také novinky ze všech koutů země, které přicházely spolu s ránem.

Očarovaní kletbou Imperius po celé zemi se postupně probírali, Smrtijedi prchali pryč, jinak byli chyceni, nevinní z Azkabanu byli propouštěni a Kingsley Pastorek byl jmenován Ministrem kouzel.

Odnesli Voldemortovo tělo pryč ze sálu, pryč od těl Freda, Tonksové, Lupina, Colina Creeveyho a patnácti dalších, kteří zemřeli při souboji s ním.

McGonagallová nahradila stoly jednotlivých kolejí jedním velkým, takže odteď nebude nikdo sedět podle příslušnosti ke koleji. Všichni budou smícháni dohromady - učitelé a žáci, duchové a rodiče, kentauři a domácí skřítci.

Firenze ležel v rohu a zotavoval se... Všichni byli spolu, učitelé i žáci, duchové, rodiče, kentauři i domácí skřítkové, Dráp koukal skrz vymlácené okno a lidé mu házeli jídlo do jeho vysmáté pusy.

Po chvíli vyčerpaný Harry zjistil, že sedí na lavičce vedle Lenky.

"Být tebou, chtěla bych být v klidu někde pryč," řekla.

"Přesně to bych si přál," odpověděl jí.

"Odlákám jejich pozornost," řekla Lenka. "Použij svůj plášť."

Než stačil něco říct, Lenka zařvala,

"Ooo, podívejte, Blibbering Humdinger!" ukazujíc na okno, všichni, kteří ji slyšeli, se tam podívali.

Harry přes sebe přetáhl plášť a stoupl si.

Teď mohl projít skrz sál bez nechtěné pozornosti. Uviděl Ginny dva stoly od něj; seděla s hlavou složenou na klíně své matky: Bude čas si s ní promluvit později, hodiny, dny, možná roky, které sní bude moci mluvit.
Viděl Nevilla, Nebelvírův meč ležel vedle něj. Jak kráčel mezerou mezi stoly, uviděl tři Malfoyovi, semknuté dohromady, nejistí, jestli by tu měli být, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Všude, kam se podíval, viděl rodiny, které byly spolu a nakonec, uviděl ty dva, které chtěl vidět nejvíc.

"To jsem já," zamumlal, krčíc se mezi nimi. "Půjdete se mnou?"

Oba se najednou zvedli a Ron A Hermiona společně opustili Velkou síň.
Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku:


Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený,
A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit!


"On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?" řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít.

Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové.
Ze všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a zasloužili si vědět pravdu.

Pečlivě jim vylíčil, co viděl v Chroptící chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když jim neřekl, kam je vlastně vede.

"Můžeme jít nahoru?" zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny.

"samozřejmě,"zamručel chrlič.

Vyšplhali se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru.
Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota --

Ale byl to aplaus.


Byl to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů, aby si mohli podat ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni.

Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem:

" Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut."

Ale Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do jeho dlouhého stříbrného vousu a pýcha s vděčností z něj vycházející naplňovaly Harryho tím samým blahem, jako zpěv Fénixe.

Nakonec Harry pozvedl své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali, až promluví. Avšak jeho slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi.
A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu.

"Tato věc byla skryta ve Zlatonce," začal. "Upustil jsem ji v lese, ale nevím přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?"

"Můj drahý chlapče," řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě sledovali, "samozřejmě, je to moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?"

"Nikdo další," řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou.

"Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek," řekl Harry a osvítil Brumbála.

"Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále."

"A pak tam byla tato."

Harry zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ni podívali s takovou úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý, neviděl rád.

"Nechci ji, " řekl Harry.

"Cože?" vyjekl hlasitě Ron. "Nejsi hloupej?"

"Já vím, že je mocná, " řekl Harry unaveně, "ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže..."

Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera.

"Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné."

Vše, co věděl, bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic.

Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku Starodávné hůlky a pronesl:

"Reparo."

Ve chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech, jako by hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení.

"Dám Starodávnou hůlku tam," řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že? Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec."

Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého.

"Jsi si jistý?" zeptal se Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku.

"Myslím, že má Harry pravdu," řekla tiše Hermiona.

"Z té hůlky je víc škody, než užitku, " řekl Harry. "A upřímně řečeno, " otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svoji postel s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro něj třeba Krátura nenachystal sendvič, "potíží jsem měl v životě už dost. "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama