7. kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbála

16. prosince 2016 v 15:00 | Lina |  Harry Potter

Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jenž hledal člověka, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, znal odpověď na jeho otázku…?


"Probuď se!"
Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.

"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."

Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."
Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.

"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.

Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.

"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.
"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.

"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?

"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"

"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."

"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"

Ikdyž byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.

"Pěkné," odfrknul si Ron.

Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.

"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.

"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.

"Trochu porušení tradice, ne?"
"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."

Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.

"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."

Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.

"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.

Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.

"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.
Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.
"Zabalím ti to" , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. "Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone…"
Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.
"Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?" Byla to Ginny.
Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny.Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: "Šťastné sedmnáctiny".
"Jo, díky."

Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
"Pěkný výhled." řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.

"Nemohla jsem přijít na vhodný dárek, začala. "Nemusela jsi mi nic dávat."
Toho si také nevšímala.

"Nevěděla jsem co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou."
Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností - nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.

"Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš."
"Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější."

"Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala" zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než ohnivá whisky.
Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.
"Oh," řekl jízlivě Ron "promiňte".."Rone!"
Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.

"Tak vše nejlepší, Harry."
Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.

Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.

Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.

" Uvidíme se později," řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.

Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.

"Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?"
"Nerozhazuju ji," odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone…"
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.

"Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil."
"To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl."

"Jo ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje."
"Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se … vezmeme nebo …"
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.

V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho….. neviděl nic, kromě Voldemorta.

"Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne…"
"Už se to nebude opakovat" řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. "OK?"

Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: " Dobře teda, tak to jo…."

Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.

Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a Georgie očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto že dvojčata měli kolem toho plnou vtipů.

Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.
"Fajn" řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
"Máš pro tyhle věci opravdu vkus."
"Děkuju ti Rone!" řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.

Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.

"Pryč z cesty, pryč z cesty!" křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:
"Vypadá to skvěle, paní Weasleyová."
"To nic není, drahoušku," řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.

V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.

"Všechno nejlepší Harry," řekla, když ho pevně objala.
"Sedmnáct, eh" řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
"Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?"

"Matně," šklebil se na něho. "Nerozbil jsi přední dveře, neudělal Dudleymu prasečí ocásek a neřekl mi, že jsem kouzelník?"
"Nepamatuju si detaily," usmál se radostně Hagrid. "Všechno v pořádku? Rone, Hermiono?"
"Máme se dobře," řekla Hermiona. "A ty?"
"Nemám se špatně. Pořád nemám čas, právě se nám narodili malí jednorožci, Až se vrátíte, tak Vám je ukážu." Harry nevnímal Ronovi a Hermioniny pohledy, když Hagrid začal hledat něco v kapse.

"Tady Harry, ehm, nevěděl jsem, co ti přinýst, co bych ti mohl dát, ale potom jsem si vzpomněl na tohle."
Vytáhl malý, trochu chlupatý obyčejný váček s dlouhou šňůrkou, která evidentně sloužila k tomu, aby se váček nosil na krku.
"Je z oslí kůže. Ukryje cokoli uvnitř a nikdo, krom majitele to nemůže vyndat. Jsou vzácné."
"Děkuju Hagride."
"To nic nebylo." řekl Hagrid a mávl svojí rukou velikosti popelnicové poklice.

"Není támhleto Charlie? Vždycky jsem ho měl rád. Hej Charlie!"
Charlie se přiblížil a přejel si jemně svou rukou po vlasech velmi krátkého střihu. Byl menší než Ron, hubenější, s mnohými popáleninami a škrábanci na jeho svalnatých ramenou.
"Ahoj Hagride, jak se vede?"
"Přemýšlel jsem, že jsme si už dlouhé roky nenapsali. Jak se vede Norbertovi?"
"Norbert?" Charlie se zasmál. "Ten Norský Ostnáč? Teď jí říkáme Norberta."
"Wow, Norberta je děvče?"
"Oh, jo," řekl Charlie.

"Jak to můžeš vědět?"zeptala se Hermiona.
"Jsou o dost vzdorovitější" řekl Charlie. Podíval se přes rameno a snížil hlas. "Přál bych si, aby si otec pospíšil a přišel. Mamka začíná být podrážděná." Všichni se podívali na paní Weasleyovou, která se snažila hovořit s Madame Delacour , ale stále se přitom dívala na bránu.
"Myslím, že bychom měli raději začít bez Artura." řekla, a za moment zavolala všechny do zahrady.

"Musel se někde zdržet--- oh!" Všichni to spatřili najednou: Kus světla, který přiletěl přes dvůr a zastavil se na stole a změnil se na jasně stříbrnou lišku, která stála na zadních nohách a hovořila hlasem pana Weasleyho.
"Ministr kouzel přijde se mnou."
Patron se rozptýlil do vzduchu, nechajíc Fleuřinu rodinu dívat se v němém úžasu na místo, kde zmizela.

"Neměli bychom tu být." řekl okamžitě Lupin.
" Harry, promiň. Vysvětlím ti to někdy jindy."
Chytil Tonkovou za zápěstí a táhl ji pryč. Dostali se k plotu, přelezli přes něj a zmizeli. Paní Weasleyová zůstala v ohromení.

"Ministr… ale proč? - Nechápu."

Ale na vysvětlování nebyl čas. O sekundu později se objevil v bráně pan Weasley, doprovázen Rufusem Brouskem, obecně známým svými šedivými vlasy.
Dva nově příchozí přešli přes dvůr, rovnou k zahradě a osvětlenému stolu, kde všichni tiše seděli a pozorovali jak se k nim přibližují. Když Brousek přišel do světla lucerny, Harry si všiml, že vypadá mnohem starší, než když ho potkal minule - vyzábleji a ponuře.

"Promiňte, že se vnucuji," řekl Brousek, když dokulhal a zastavil se před stolem. "Obzvláště, když vidím, že kazím tento večírek."
Jeho oči se na chvíli zastavily na dortu ve tvaru obří zlatonky.
"Mnoho šťastných návratů."
"Děkuji," řekl.
"Harry."Žádám tě o soukromý rozhovor," Brousek pokračoval,"Také s panem Ronaldem Weasleym a Slečnou Hermionou Grangerovou."
"S námi?" zeptal se překvapeně Ron. "Proč s námi?"
"Můžu ti to říct, až budeme někde, kde budeme mít více soukromí," řekl Brousek, " Je tady takové místo?" zeptal se pana Weasleyho.
"Ano, samozřejmě" řekl pan Weasley, který vypadal nervózně."Třeba obývák, proč ho nepoužít?"
"Můžeš nám ukázat cestu?" řekl Brousek Ronovi.
"Nebude potřeba, abys nás doprovázel, Arthure."
Harry viděl jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou znepokojený pohled když on, Ron a Hermiona vstali. Jako když šli cestou zpět do tichého domu, Harry věděl, že ostatní dva přemýšlejí o tom stejném jako on:
Brousek se musel nějak dozvědět, že tři z nich už nehodlají přijet Bradavic.Brousek neřekl nic, dokud všichni neprošli přes zašpiněnou kuchyň do obýváku. I přesto, že zahrada byla plná jemného, zlatého, nočního světla, tak tam byla celkem tma. Harry namířil svou hůlku na olejové lampy a když vstoupili, lampy osvětlily sešlý ale útulný pokoj. Brousek si sám sedl do prohnutého křesla, kde vždy sedával pan Weasley, a Harry, Ron a Hermiona se pokusili vtlačit na pohovku. Když se jim to podařilo, Brousek začal hovořit.
"Mám pro vás tři nějaké otázky a myslím, že bude nejlepší, když se Vás budu ptát po jednom. Jestli vy dva," ukázal na Harryho a Hermionu "můžete počkat nahoře, začnu s Ronem."
"Nejdeme nikam" řekl Harry, zatím co Hermiona důrazně poznamenala: "Můžete hovořit k nám všem dohromady a nebo ani k jednomu."
Brousek uštědřil Harrymu chladný, hodnotící pohled. Harryho zaujalo to, že ministr uvažuje, jestli stojí za to začít spolu bojovat tak brzy.
"Dobrá tedy, spolu," řekl, krčíce rameny. Odkašlal si.
" Jsem tady a jsem si jistý že víte, kvůli závěti Albuse Brumbála." Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého.
"Překvapení, zjevně! Nebyli jste si vědomi toho, že Vám Brumbál něco odkázal?" "Pro-pro všechny z nás?" zeptal se Ron.
"Pro mě s Hermionou taky?""Ano, vám vš- "Ale Harry ho přerušil.
"Brumbál zemřel více než před měsícem , proč to zabralo tolik času, předat nám věci, které nám odkázal?
"Není to jasné?" řekla Hermiona ještě dříve, než Brousek stačil odpovědět.
"Chtěli prozkoumat všechno, co nám odkázal. Neměli jste na to právo!!" řekla a její hlas se lehce otřásl.
"Měl jsem všechna práva". Řekl Brousek přezíravě.
"Úřední nařízení pro soudní zabavení majetku dává ministerstvu právo zabavit celý obsah závěti…"
"Tento zákon byl vytvořen, aby kouzelníci nemohli zdědit temné artefakty!" řekla Hermiona "a přepokládá se, že Ministerstvo má silný důkaz, že majetek zesnulého je ilegální, ještě před jeho zabavením. Chcete mi říct, že jste si myslel, že Brumbál se nám snažil zanechat něco prokletého?"
"Plánujete, slečno Grangerová, Vaši budoucnost v kouzelnickém právu?" zeptal se Brousek.
"Ne, neplánuji," odpověděla Hermiona. "Doufám, že pro svět udělám něco dobrého."
Ron se zasmál.
Brouskovy oči ho sledovaly a odvrátily se až když Harry promluvil.
"Takže proč jste se rozhodli nám nechat naše věci teď? Nedokázali jste si vzpomenout na důvod, proč jste si je nechali?"
"Ne, to bude protože uplynulo 31 dní," řekla najednou Hermiona . "Nemůžou si nechat věci déle než 31 dní, pokud se neprokáže, že jsou nebezpečné. Správně?"
"Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Rone?" zeptal se Brousek ignorující Hermionu.
Ron vypadal překvapeně.
"Já? Ne, ne tak úplně… Byl to vždycky Harry, kdo…"
Ron se podíval na Harryho a Hermionu a viděl Hermionu, jak mu ukazuje, aby dál nepokračoval, ale škoda už byla způsobena; Brousek se díval, jako kdyby slyšel přesně to, co očekával a chtěl slyšet. Zaútočil jako dravý pták po Ronově odpovědi.
"Když jste nebyl Brumbálovi blízký, jak mi vysvětlíte fakt, že si na Vás vzpomněl v jeho závěti? Udělal jen výjimečně několik osobních odkazů. Velká část jeho majetku - jeho osobní knihovna, jeho kouzelné pomůcky a ostatní osobní majetek - byly odkázány do Bradavic. Proč si myslíte, že jste byli vybráni?"
"Já…nevím," řekl Ron. "Já… když jsem řekl, že jsem mu nebyl moc blízký…myslel jsem tím to, že myslím, že mě měl rád…"
"Ale Rone, jsi příliš skromný," řekla Hermiona.
" Brumbál byl na tebe strašně laskavý."
To bylo skutečně daleko od pravdy. Harry věděl, že Ron a Brumbál spolu nikdy nebyli osamotě a promluvili spolu jen minimálně. Tak či onak, nezdálo se, že by Brousek poslouchal. Rukama začal šmátrat ve svém plášti a vytáhl z něj velký pytlík, mnohem větší než ten, který dal Hagrid Harrymu. Z něj vytáhl pergamen, rozroloval jej a začal nahlas číst.
"Poslední vůle a závěť Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.' ano, tady to je... 'Ronaldu Biliovu Weasleymu odkazuji své zhasínadlo, doufám že si na mne vzpomene, až jej bude užívat.'"
Brousek vytáhl ze sáčku objekt, který již Harry viděl: Vypadalo to jako stříbrný zapalovač, ale měl schopnost, jak Harry věděl, zhasínat všechna světla v okolí a zase je rozsvítit jediným cvaknutím. Brousek se předklonil a podal zhasínadlo Ronovi, který si je vzal a s překvapeným výrazem je začal protáčet mezi prsty.
"Je to velice cenná věc," řekl Brousek a sledoval Rona. "Dokonce bych řekl vzácná. Zajisté Brumbálův vlastní design. Proč by Vám odkazoval tak vzácný předmět?"
Ron zakroutil hlavou a tvářil se zmateně.
"Brumbál musel učit tisíce studentů," pokračoval ministr. "Přesto však jediní, na koho ve své závěti pamatoval, jste vy tři. Proč? Za jakým účelem Vám nechal Brumbál svůj zhasínač, pane Weasley?"
"Asi na zhasínání světel, předpokládám" zamumlal Ron. "Co jiného bych s ním mohl dělat?"
Brousek očividně neměl co odpovědět, a tak se po chvilce opět zahleděl do Brumbálovy závěti.
"Slečně Hermioně Jean Grangerové, odkazuji kopii knihy Příběhy pěvce Beedla, v naději, že pro ni bude pobavením i inspirací."
Brousek nyní z vaku vytáhl malou knihu, která vypadala tak staře, jako kopie Tajemství nejtemnějších umění v jejím pokoji.Vazba knihy byla špinavá a místy se odlupovala. Hermiona si ji beze slova vzala, položila si ji na klín a zírala na ni. Harry si všiml, že nadpis knihy byl napsán v runách - Harry se je nikdy nenaučil.
"Proč si myslíte, že vám tu knihu Brumbál odkázal?" zeptal se Brousek.
"Věděl, že mám ráda knihy," prohlásila Hermiona, zatímco si otírala oči do rukávu.
"Ale proč zrovna tuto knihu?"

"Nevím. Nejspíš si myslel, že se mi bude líbit."
"Mluvila jste někdy s Brumbálem o šifrách nebo způsobech ukrytí tajných zpráv?"
"Ne, nikdy," odvětila Hermiona. "A jestli v té knize nenašlo žádnou tajnou zprávu Ministerstvo, pochybuji, že já ano."
Potlačila vzlyknutí. Byli namačkáni na sobě tak těsně, že měl Ron problém s vytažením své ruky, aby ji dal na Hermionina ramena. Brousek se opět obrátil k závěti.
"Harrymu Jamesi Potterovi," četl, a Harrymu se stáhly útroby očekáváním, "odkazuji zlatonku, kterou chytil na svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích. Budiž mu připomínkou, že houževnatost a schopnosti jsou odměňovány."
Když Brousek vytáhl zlatý míček velikosti vlašského ořechu, jehož stříbrná křidélka lehce kmitala, Harry si nemohl pomoct - byl zklamán.
"Proč Vám Brumbál odkázal tuto zlatonku?" zeptal se ministr.
"Netuším," odpověděl Harry. "Nejspíš kvůli tomu, co jste právě přečetl… Aby mi připomněla co lze získat, když… vytrváte."
"Myslíte si tedy že je to pouhá upomínka?"
"Asi ano," řekl Harry "Co jiného by to mohlo být?"
"Já tady pokládám otázky" odvětil Brousek a posunul svou židli o něco blíže k sedačce. Venku už začínalo být šero a bílý stan venku za okny se střašidelně tyčil přes živý plot.
"Všiml jsem si, že narozeninový dort má tvar zlatonky" řekl Brousek Harrymu. "Proč zrovna zlatonka?"
Hermiona se posměšně zasmála.
"Oh, to nemůže mít co dělat s Harryho oblíbenou hrou, to je jasné," řekla. "V polevě je určitě skrytá tajná zpráva od Brumbála!"
"Nemyslím si že by v polevě byla tajná zpráva," odvětil Brousek, "ale zlatonka by byla velice dobré místo na ukrytí nějakého malého předmětu. Vy víte proč, že?"
Harry pokrčil rameny, Hermiona však odpověděla. Harry věděl že dávání správných odpovědí na otázky bylo hluboce zakořeněno v její povaze, nemohla prostě potlačit nutkání.
"Protože zlatonky mají paměti na lidi" řekla.
"Cože?" odvětili Ron i Harry zároveň. Oba považovali Hermioniny znalosti o famfrpálu za zanedbatelné.
"Správně," odpověděl Brousek.
"Nikdo se nesmí zlatonky dotknout, dokonce ani její výrobce, který musí používat rukavice. Zlatonka je začarována kouzlem, díky kterému dokáže identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl - pro případ sporného chycení. Tato zlatonka," zvedl drobný míček do výše očí, "si bude pamatovat Váš dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, nehledě na další nedostatky, mohl očarovat tuto zlatonku, aby se otevřela pouze před Vámi."
Harryho srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Byl si jist, že má Brousek pravdu. Jak ale mohl odmítnout vzít si zlatonku do rukou před ministrem?
"Nic neříkáte" řekl Brousek. "Možná již víte, co zlatonka obsahuje, ne?"
"Ne," odvětil Harry a stále uvažoval jak zařídit, aby to vypadalo že si zlatonku vzal, přesto že se jí nedotkne. Kdyby tak uměl číst myšlenky a mohl zjistit o čem přemýšlí Hermiona. Úplně cítil jak její mozek pracuje na plné obrátky.
"Vezměte si ji," řekl Brousek tiše.
Harry se podíval ministrovi do očí a věděl že nemá na vybranou. Nastavil ruku a Brousek mu do ní zlatonku pomalu položil.
Nic se nestalo. Jak Harryho ruce sevřely zlatonku, její křidélka se přestala třepetat a strnula. Brousek, Ron a Hermiona stále dychtivě sledovali zlatý míček, jako by stále doufali, že se nějak promění.
"To bylo dramatické" prohlásil Harry chladně. Ron i Hermiona se zasmáli.
"To je vše, že?" řekla Hermiona a pomalu se zvedala ze sedačky.
"Ne tak úplně," řekl Brousek, a vypadal velice podrážděně. "Brumbál Vám zanechal ještě něco, Pottere."
"A co?" zeptal se Harry, opět vzrušený očekáváním.
"Meč Godrica Nebelvíra" řekl. Hermiona i Ron ztuhli. Harry se díval kolem a pátral po rubíny odloženém jílci, avšak Brousek jej nevytáhl z pytle, který tak jako tak vypadal příliš malý, aby se do něj meč vešel.
"Tak kde je?" zeptal se Harry podezřívavě.
"Bohužel," začal Brousek, "ten meč Brumbálovi nepatřil. Meč Godrica Nebelvíra je důležitý historický artefakt, a jako takový patří…"
"Patří Harrymu!" řekla Hermiona rozzlobeně.
"Vybral si jej, Harry ho našel, přišel k němu z…"
"Podle důvěryhodných historických zdrojů se meč může prezentovat jakémukoli ctihodnému Nebelvírovi" řekl Brousek. "To z něj nedělá majetek pana Pottera, ať se Brumbál rozhodl jakkoli." Otočil se na Harryho. "Proč si myslíte…"
"…že mi Brumbál chtěl odkázat ten meč?" dořekl Harry a pokoušel se mluvit klidně. "Možná si myslel že se mi bude vyjímat na zdi."
"Tohle není vtip, Pottere" zavrčel Brousek.
"Bylo to proto, že věřil, že pouze meč Godrica Nebelvíra dokáže porazit dědice Zmijozelova? Chtěl Vám dát ten meč, protože věřil, tak jako mnozí další, že jen Vy dokážete porazit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?"
"Zajímavá teorie" řekl Harry.
"Zkusil někdy někdo zapíchnout meč do Voldemorta? Možná by na to mělo ministerstvo vyhradit pár lidí, místo mrhání časem se skrýváním zhasínačů a utajováním útěků z Azkabanu. Je tohle co děláte? Zavřete se v kanceláři a pokoušíte se otevřít zatonku, ministře? Lidé umírají - byl jsem skoro jedním z nich - Voldemort mě honil přes tři země, zabil Pošuka Moodyho, ale o ničem z toho se z ministerstva neobjeví ani ň, že? A po tom všem ještě od nás očekáváte spolupráci?!"
"Zašel jste příliš daleko" zakřičel Brousek a rychle vstal. Harry také vyskočil na nohy. Brousek se dobelhal k Harrymu a tvrdě ho šťouhl do hrudníku špičkou své hůlky. To vytvořilo v Harryho tričku otvor jako od cigarety.
"Hej!" vykřikl Ron, vyskočil na nohy a začal tahat svou hůlku, avšak Harry řekl "Ne, nechceme mu přeci dát důvod nás zatknout."
"Vzpomněl jste si, že nejste ve škole, co?" řekl Brousek a ztěžka před Harrym oddychoval. "Vzpomněl jste si, že nejsem Brumbál, abych Vám odpustil vaši drzost a neposlušnost? Můžete si tu svou jizvu nosit jako korunu, jestli chcete, ale sedmnáctiletý kluk mi nebude říkat jak mám dělat svou práci! Je čas abyste se naučil úctě."
"Je čas, abyste si ji zasloužil," odvětil Harry.
Podlaha se zatřásla, zazněly rychlé kroky a dovnitř vběhli pan a paní Weasleyovi.
"Mys-mysleli jsme že-že jsme slyšeli…" začal pan Weasley a díval se polekaně na tváří v tvář stojícího ministra a Harryho.
"…zvýšené hlasy." dokončila pani Weasleyová.
Brousek o několik kroků ustoupil a sledoval díru, kterou udělal v Harryho tričku. Zdálo se že lituje své ztráty sebeovládání.
"To-to nic nebylo," zabručel. "Mrzí mne vaše stanovisko," řekl, a opět se díval Harrymu do tváře. "Zdá se, že si myslíte, že si ministerstvo nepřeje to, co jste si přáli vy - co si přál Brumbál. Měli bychom spolupracovat."
"Nemám rád vaše metody, ministře," odpověděl Harry, "Pamatujete?"
Zvedl ruku a ukázal mu jizvu, která stále bíle svítila na jeho kůži. Nesmím říkat lži. Brouskův výraz ztvrdl. Otočil se, a beze slova odešel z místnosti. Paní Weasleyová spěchala za ním a slyšeli, že jej dostihla u zadních dveří. Asi za minutu na ostatní zavolala "Je pryč!"
"Co chtěl?" zeptal se pan Weasley a díval se střídavě na Harry, Rona i Hermionu, zatímco se paní Weasleyová vracela.
"Předat, co nám Brumbál odkázal," řekl Harry.
"Právě zveřejnili jeho poslední vůli."
Venku v zahradě, kolem jídelních stolů, putovaly všechny tři odkázané předměty. Všichni zkoušeli zhasínadlo, prohlíželi Hermioninu knihu a lamentovali že Brousek odmítl vydat Harryho meč, avšak nikdo neměl žádné vysvětlení, proč odkázal Brumbála Harrymu zlatonku. Když pan Weasley potřetí zkoušel zhasínadlo, paní Weasleyová řekla:
"Harry, drahoušku. Všichni jsou nesmírně hladoví a nechtěli jsme začínat bez tebe… Můžeme se do toho pustit teď?"
Všichni jedli trochu ve spěchu, a poté co zazpívali Happy Birthday a dojedli dort, oslava skončila.
Hagrid, který byl pozván na svatbu následující den, ale který byl příliš neskladný než aby spal v přecpaném Doupěti, si nechal postavit stan na přilehlém poli.
"Sejdeme se v patře" zašeptal Harry Hermioně, zatímco pomáhali paní Weasleyové uvést zahradu do normálního stavu. "Až všichni zalezou do postele."
Nahoře v podkrovní místnosti zkoumal Ron své zhasínadlo, a Harry naplnil Hagridův váček obsahem peněženky. Nikoliv zlatem, ale takovými věcmi, které pro něj měly největší cenu, od zjevně bezcenných až po ty, které cenu měly: Pobertův plánek, kousek Siriova kouzelného zrcadla a brož s nápisem R.A.B..
Utáhl provázek pevně a pověsil si ho kolem krku. Pak se posadil, držíc starou zlatonku a pozoroval, jak její křidélka ochable víří. Konečně Hermiona zaklepala na dveře a po špičkách vešla.
"Muffliato," zašeptala a mávla svou rukou ke schodům.
Myslel jsem, žes nikdy nesouhlasila s používáním tohoto kouzla?" řekl Ron.
"Časy se mění," řekla Hermiona. "Teď nám ukaž to zhasínadlo."Ron jí hned vyhověl. Podržel ho před sebou a stiskl. Jediná lampa, kterou měli rozsvícenou, ihned zhasla.
"To je věc," zašeptala Hermiona do tmy, "mohli bychom toho dosáhnout s Peruánským instantním temným práškem."
Stačilo jediné stisknutí a koule světla z lampy znovu vklouzla pod strop a znovu je všechny ozářila."No, to je úžasné," řekl Ron, trochu poraženecky. "A z toho co říkali, to vymyslel Brumbál sám!"
"Já vím, ale jistě by tě nejmenoval zvlášť ve své závěti proto, aby se nám lépe zhasínala světla."
"Myslíš, že věděl, že ministerstvo nám zkonfiskuje všechny věci a bude je zkoumat, než nám je dá?" zeptal se Harry.
"Naprosto," řekla Hermiona. "Nemohl nám v závěti říct, proč nám tu nechal tyhle věci, ale to ještě nevysvětluje..."
"...proč nám to nemohl vysvětlit dokud byl ještě naživu?" ptal se Ron.
"Jo, přesně," řekla Hermiona, listujíc Příběhy pěvce Beedla. "Jestliže tyto věci jsou dostatečně důležité, aby je nechal uniknout přímo pod nosem ministerstva, nemyslíte, že nám měl dát vědět proč? Pokud si tedy nemyslel, že nám to bude jasné?"
"Tak to myslel špatně, ne?" řekl Ron. "Vždycky jsem říkal, že byl na hlavu. Skvělý a to všechno, ale cvaknutý. Nechal Harrymu starou zlatonku - co s tím má k čertu dělat?"
"Nemám ponětí," řekla Hermiona. "Když tě Brousek přinutil, aby sis to vzal, Harry, byla jsem si naprosto jistá, že se něco stane!"
"Jo, jasně," řekl Harry a jeho pulse se zrychlil, jak držel zlatonku v prstech. "Nechtělo se mi to moc zkoušet právě před Brouskem.""Co tím myslíš?" zeptala se Hermiona.
"Zlatonka, kterou jsem chytil vůbec poprvé při famfrpálovém zápase?" řekl Harry. "Nepamatuješ se?"Hermiona vypadala naprosto omráčeně.
Ron ovšem se ovšem zakuckal, ukazujíc jako šílenec z Harryho na zlatonku a zase zpátky, dokud nechytil dech.
"To je ta, cos skoro spolknul!"
"Přesně tak," řekl Harry, a jeho srdce začalo rychle bít, když sevřel v ústech zlatonku.
Neotevřela se. Frustrace a hořké zklamání ho zaplavilo. Položil zlatou kuličku, ale Hermiona začala křičet.
"Písmo! Je tam něco napsáno, rychle, koukni se!"
Málem zlatonku upustil překvapením a vzrušením. Hermiona měla úplnou pravdu. Vryt do hladkého zlatého povrchu, tam, kde předtím nebylo nic, bylo pět slov napsaných tenkým, nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálovo písmo:

Otevřu se při zavření.
Stěží to stihl přečíst, než slova zmizela.
"Otevřu se při zavření… Co to má znamenat?"
"Otevřu se při zavření... při zavření... Otevřu se při zavření..."Ale bez ohledu na to kolikrát zopakoval ta slova, s mnoha různými přízvuky, nebyli schopni v nich najít jakýkoliv další význam.
"A ten meč," řekl Ron nakonec, když nakonec vzdali všechny své pokusy o uhádnutí významu nápisu na zlatonce.
"Proč chtěl, aby měl Harry meč?"
"A proč mi to nemohl prostě říct?" řekl Harry tiše. "Byl jsem tam, a meč byl na zdi jeho kanceláře po celou dobu, co jsme spolu minulý rok mluvili . Jestliže chtěl, abych ho měl, proč mi ho tedy prostě nedal?"
Cítil se jakoby seděl u zkoušky s otázkou, kterou by měl být schopen odpovědět, s mozkem pomalým a nereagujícím. Je něco, co z dlouhých rozhovorů s Brumbálem zapomněl? Měl by vědět, co to všechno znamená? Očekával Brumbál, že to pochopí?
"A stejně tak s tou knížkou" řekla Hermiona. "Příběhy barda Beedla... nikdy jsem o ní neslyšela."
"Tys nikdy neslyšela o Příhodách Barda Beedla?" řekl Ron nevěřícně.
"Děláš si srandu, že jo?
"Ne to nedělám." řekla Hermiona překvapeně. "Ty to znáš, jo?"
"Jasně, samozřejmě, že to znám!"
Harry pobaveně vzhlédl. Skutečnost, že Ron četl knížku, kterou Hermiona ne, byla zcela nečekaná. Ron vypadal celý zmatený jejich překvapením.
"No tak! Všechny ty staré dětské příběhy jsou pravděpodobně od Beedla, ne? "Fontána čistého štěstí" … "Čaroděj a vzteklý džbán" … "Bázlivka a její broukající kořen" …"
"Promiň," zachichotal ase Hermiona. "Co bylo to poslední?"
"Zapomeňte na to," řekl nevěřícně
"Rone, víš moc dobře, že já a Harry jsme byli vychováni u mudlů!" začala Hermiona.
"Nečetli jsme příběhy jako tyhle, když jsme byli malí, četli jsme "Sněhurku a sedm trpaslíků" nebo "Popelku…""Cože, to je nemoc?" zeptal se Ron.
"Čili tohle jsou pohádky?" zeptal se Hermiona."Jo," řekl Ron nejistě, "Myslím tím jenom, že tyhle všechny pohádky jsou od Beedla. Nevím jak vypadají v originále. Ale proč chtěl Brumbál, abychom si je přečetli?"
Dole něco zaskřípalo.
"To byl asi Charlie, mamka spí, odplížil se si nechat znovu dorůst vlasy," řekl Ron nervózně.
"Tak jako tak bychom měli jít do postele," zašeptala Hermiona. "Nechci zítra zaspat."
"Ne, to ne," souhlasil Ron. "Brutální trojitá vražda ženichovou matkou… Já zhasnu," zmáčkl zhasínadlo jakmile Hermiona opustila pokoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama